Asi každý někdy v životě zažil déjà vu, tedy pocit, že vidí něco, co viděl již někdy dříve, ačkoliv jeho zkušenost je objektivně zcela nová (kdysi jsem měl silné dežávko v maďarském Szombathely a tam jsem byl určitě poprvé). Vedle déjà vu však psychologie a psychiatrie rozeznává celou řadu podobných jevů, jejichž krátký slovníček připojuji.

Minulý týden jsem měl zvláštní sen. Bloudil jsem po lese a snažil se najít cestu k jakémusi uměleckohistoricky zajímavému kostelíku. Pod stromy ležela spousta sněhu, který rychle odtával, takže v proláklinách se tvořily hluboké tůně plné ledové vody, jež mě nutily se neustále vracet a hledat jiné stezky. Čas od času jsem někoho potkal a optal se na směr, ale snad jsem vždy chybně zahnul, nebo mi radili špatně, správnou cestu ne a ne najít. Přitom jsem celou dobu slyšel varhany a dětský, ba přímo andělský zpěv, který jasně dokládal, že kostelík musí být blízko, co by kamenem dohodil.

V souvislosti s půlroční neschopností námi volených a námi bohužel i placených politiků sestavit vládu se objevují snahy změnit ústavu a snížit počet poslanců o jednoho.

Již před delším časem mě neskutečně namíchly dva případy pohrdání politiků ústavním soudem. Celá věc je o to horší, že oněmi politiky byli prezident a, dnes naštěstí již bývalý, ministr zdravotnictví.

Odedávna se lidé snažili vysvětlit dění kolem sebe jeho převedením na jednoduchá pravidla. Jednou z možností je i zavedení určitého omezeného počtu elementů, z nichž se má svět skládat. V souvislosti s tím se objevuje otázka, jak jednotlivé živly vzájemně uspořádat. Zaujala mě tři různá řešení, pocházející ze starého Řecka, Indie a Číny, a to především proto, že mají i jistou obecnou platnost co se týče vztahu jednotlivých civilizací k okolnímu světu.

Mnoho lidí, kteří někdy experimentovali s halucinogenními látkami, zažilo náhlý pocit dokonalého odcizení (derealizace), případně odosobnění (depersonalizace), někdy děsivý, jindy příjemný, často provázený potřebou fyzického doteku nebo pohledu do zrcadla, jenž by člověka ujistil o reálné existenci vnějšího světa nebo jeho samého. Dostala se mi do ruky kniha Vladimíra Vondráčka s názvem Úvahy psychologicko-psychiatrické (1975), ve které se nachází i jeho starší stať Symptom depersonalizace – důsledek poruchy ultrasenzibility (1941), kde popisuje jednoduchou metodu, jak zmíněného stavu dosáhnout i bez drog.

Pojmem synchronicita označoval švýcarský psycholog Carl Gustav Jung souběh akauzálních, tedy příčinně nijak nesouvisejících událostí, který na úrovni prožívání subjektu získává nový význam. Kupříkladu hrajete člověče, potřebujete hodit určitý počet ok a on vám padne jako na zavolanou. Nebo něco hledáte ve slovníku a otevřete ho přesně na té stránce, jež potřebujete. Nebo myslíte na nějakou osobu a ona vám zrovna v tu chvíli zavolá.

V Platónově dialogu Euthydémos jsem narazil na několik zdařilých sofismat, o která stojí zato se podělit. Celá rozmluva, vedená mezi bratry Euthydémem a Dionysodórem jako zástupci sofistiky na straně jedné a Sókratem, krasavcem Kleiniem a Kleiniovým milencem Ktésippem na straně druhé, se točí kolem pojmu areté, tedy zdatnosti (řecký pojem však v sobě zahrnuje jak stránku praktickou, tak etickou). Euthydémova a Dionysodórova sofismata mají ukázat záludnost a plytkost sofistů, ale lze je číst i jako svérázné džouky.

Kromě výpisků z Knihy Mormon jsem našel i excerpta ze Šankarova díla Vivékačúdámani (Klenot rozlišování). Šankara (788-820), dodnes uctívaný jako vtělení boha Šivy, byl hlavním představitelem advaitavédánty a především díky němu získal hinduismus v Indii zpět dřívější moc a slávu, kterou přechodně ztratil na úkor buddhismu. Jelikož advaitavédántu považuji za nejdebilnější formu idealismu (ne-li filozofie vůbec), pořídil jsem si výpisky ze stejného důvodu jako v případě Knihy Mormon, a také proto si je dovoluji zařadit do oddílu literatury.