V Platónově dialogu Euthydémos jsem narazil na několik zdařilých sofismat, o která stojí zato se podělit. Celá rozmluva, vedená mezi bratry Euthydémem a Dionysodórem jako zástupci sofistiky na straně jedné a Sókratem, krasavcem Kleiniem a Kleiniovým milencem Ktésippem na straně druhé, se točí kolem pojmu areté, tedy zdatnosti (řecký pojem však v sobě zahrnuje jak stránku praktickou, tak etickou). Euthydémova a Dionysodórova sofismata mají ukázat záludnost a plytkost sofistů, ale lze je číst i jako svérázné džouky.

První rozhovor vede zprvu Dionysodóros a poté Euthydémos s Ktésippem:

„Tak tedy pověz mi, máš psa?“

„A velmi zlého,“ řekl Ktésippos.

„Nuže, má štěňata?“

„Ba věru, také taková.“

„Není-li tedy ten pes jejich otec?“

„Já sám jsem ho viděl, jak se páří s fenou.“

„Nuže, není-li ten pes tvůj?“

„Ovšemže.“

„Tedy je otec a je tvůj, takže podle toho je pes tvůj otec a ty jsi bratr štěňat, že ano?“

A hned zase rychle přejal řeč Euthydémos, aby Ktésippos neřekl něco dříve, a pravil: „Ještě mi odpověz na malou otázku: Biješ toho psa?“

A Ktésippos zasmáv se řekl: „Při bozích ano; neboť nemohu bít tebe.“

„To tedy biješ svého vlastního otce, že ano?“

„Bylo by ovšem mnohem spravedlivější,“ pravil, „kdybych bil vašeho otce, že zplodil tak moudré syny. Ale jistě asi, Euthydéme, užil společný otec váš i štěňat od této vaší moudrosti mnoho dobrých věcí.“

Druhá rozprava se uskutečnila mezi Euthydémem a znovu Ktésippem:

„Zdalipak vidí,“ pravil Euthydémos, „i Skythové i ostatní lidé věci schopné vidění či neschopné?“

„Ovšemže schopné.“

„Tedy zajisté i ty.“

„I já.“

„Vidíš tedy naše pláště?“

„Ano.“

„Ty tedy jsou schopné vidění.“

„Náramně,“ pravil Ktésippos.

„A co vidí?“ děl on.

„Nic. Avšak ty se snad o nich domníváš, že nevidí; tak jsi roztomilý. Ale zdá se mi, Euthydéme, že nespě, ležíš v spánku, a je-li možno, aby člověk mluvil a nic neříkal, že i ty to děláš.“

Poslední rozmluva, kterou jsem vybral, se odehrává mezi Dionysodórem a Sókratem:

„Ty tedy víš, co přísluší jednotlivým z řemeslníků? Předně, komu přísluší kování, víš?“

„Zajisté, kováři.“

„A což hnětení hlíny?“

„Hrnčíři.“

„A což zabíjení, stahování kůže, sekání masa na malé kousky, jeho vaření a pečení?“

„Kuchaři,“ děl jsem já.

„Jestliže někdo bude konat věci příslušné, bude konat správně, pravda?“

„Rozhodně.“

„Přísluší tedy, jak pravíš, kuchaři sekání na kusy a stahování? Tvrdil jsi to, či ne?“

„Tvrdil,“ řekl jsem, „ale odpusť mi to.“

„Je tedy patrno,“ děl on, „že jestliže někdo kuchaře zabije, rozseká, uvaří a upeče, udělá věci příslušné; a jestliže někdo bude kovat samého kováře a hníst hrnčíře, i ten bude dělat věci příslušné.“

„Ó Poseidóne,“ děl jsem já, „to už dovršuješ svou moudrost! Zdalipak se mi té někdy dostane tak, aby se stala mým vlastnictvím?“