Brankou v nízké zídce vstupuji z ulice do jakési městské zahrady. Ačkoliv je vklíněna do proluky mezi dvěma činžáky, otevírá se přede mnou pohled na nekonečnou smaragdově zelenou planinu. Je zvláštní, že nejsou vidět okolní domy a nedoléhá sem ani hluk dopravy, ba naopak tu vládne dokonalé ticho. Vydávám se rovnou za nosem a brzy mi zídka i s brankou mizí z dohledu. Po nějaké chvíli se přede mnou objevuje nevelký rybník a za ním bílá funkcionalistická stavba. Ne že by předtím byly ukryty za nějakou nerovností, nebo že by se přede mnou z ničeho nic zhmotnily, spíš jako by v zahradě měl zemský povrch větší zakřivení, takže předtím se ukrývaly za obzorem. Přicházím ke břehu rybníka a v rákosí nacházím schovanou loďku. Přestože bych nejspíš rybník obešel rychleji pěšky a s vynaložením menší námahy, volím raději mokrou cestu. Na druhé straně přivazuji člunek k dřevěnému molu, přičemž nechtěně rozvlním jinak zrcadlově klidnou hladinu. Teprve teď si všímám rybáře, sedícího pod starou vrbou jen pár kroků ode mne. Mlčky si pokládá prst na ústa, do obličeje mu však nevidím. Vydávám se strání vzhůru k domu. Tvoří ho vlastně jen dvě bíle omítnuté betonové desky, mezi něž je zavěšen souvislý pás oken nahrazujících stěny. Vstoupím na verandu a skrze sklo nahlédnu dovnitř. Na bílé zemi leží bílé matrace a na nich spí bíle odění muži. Zdá se, že jsou šťastní. V tom v jednom z nich poznávám svého otce a uvědomuji si, že jako jediný bdí a hledí na mě. Snažím se dostat dovnitř, nejprve hledám nějaký vchod, pak se pokouším rozbít jedno z oken, leč marně. Poslední, co si pamatuji, je shovívavý úsměv na otcově tváři a pak přišlo probuzení.