Vondráček pěkně vystihuje pocit odcizení příměrem k herci, který vystupuje ze hry života a mění se v nezúčastněného diváka. Jeho metoda umělého navození tohoto stavu je následující: „Opakujeme-li nějaké známé slovo stále, podaří se nám někdy docílit, že slovo ztrácí smysl a vznikne zvláštní bizarní stav, který je tím intenzivnější, čím větší emoční náboj mělo, např. vlastní jméno. Slova, jakožto sluchová představa, mají největší sklon k derealizaci.“ A dodal bych, že v případě vlastního jména k depersonalizaci. Opakováním totiž začne slábnout vazba mezi označovaným a označujícím a název se promění v pouhý flatus vocis.
Musím přiznat, že se mi to někdy stává i ve zcela bdělém stavu, naposledy když jsem studentům vysvětloval slovo hloh a jeho správnou výslovnost [hlox]. Právě díky důrazu na výslovnost a jednotlivé hlásky se z něj najednou stal jen nic neříkající zvuk, který nemá žádnou vazbu ke keři z čeledi růžovitých. Stačilo si však hloh vizualizovat a spojení se okamžitě obnovilo. Vondráček proto pro experimenty s depersonalizací a derealizací doporučuje mít po ruce papír a tužku, aby si, pokud začne být pocit odcizení nepříjemný, mohl člověk opakovaný výraz napsat, což by mělo obnovit narušený vztah mezi slovem a pojmem.
