Aristoteles počítal celkem s pěti elementy, totiž Zemí, Vodou, Vzduchem a Ohněm pro sublunární sféru a Éterem, jejich kvintesencí (doslova pátou bytností), který se však vyskytuje pouze ve sféře hyperlunární. Podle jejich tíhy je pak uspořádal v uvedeném pořadí; domníval se, že kdyby ustal veškerý pohyb vesmíru, jednotlivé elementy by se usadily v podobě koncentrických sfér připomínajících cibuli, přičemž v samém středu by spočívala nejtěžší Země a vnější obal by tvořil nejlehčí Éter. Zjevně se tu odráží jednoduché zjištění, že zatímco kámen se ve vodě potápí, vzduchová bublina naopak stoupá vzhůru.
Pro sublunární živly však Aristoteles zavedl ještě jeden systém, který je nechápe jako samostatné základní kameny vesmíru, nýbrž jako pouhé nositele vlastností uspořádaných ve dvou párech teplý-chladný a suchý-vlhký (je mimochodem zajímavé, že jsem je vypsal v tomto pořadí: zjevně je mi jako člověku bližší místo teplé a suché než studené a vlhké). Země je tudíž kombinací chladu a sucha, Voda chladu a vlhka, Vzduch tepla a vlhka a konečně Oheň tepla a sucha. K jejich vzájemné přeměně pak dochází záměnou jedné z obou konstitučních vlastností, např. zahřátím Vody dochází k nahrazení chladu teplem a prostřednictvím páry k její přeměně ve Vzduch.
Indická filozofie počítala rovněž s pěti elementy, které však řadila od nejjemnějšího k nejhrubšímu podle toho, na kolik smyslů ten který živel působí. Na prvním místě byla tudíž Ákáša (Éter), který přenáší pouze zvuk (všimněte si zajímavé shody se začátkem Janova evangelia: „Na počátku bylo slovo...“). Následuje Vzduch, který lze v podobě větru slyšet i cítit, Oheň, jejž je lze navíc vidět, Voda, která má vlastní chuť, a konečně Země, jež působí na sluch, hmat, zrak, chuť i čich.
Číňané uznávají rovněž pět elementů, i když v tomto případě by bylo vhodnější mluvit o fázích nebo skupenstvích, aby byl vystižen jejich dynamický charakter. Oněmi prvky jsou Země, Dřevo, Kov, Oheň a Voda. Původní systém živlů byl založen na myšlence dobývání: Dřevo v podobě pluhu obdělá Zemi, Kov přesekne Dřevo, Oheň roztaví Kov, Voda uhasí Oheň a konečně Země zastaví Vodu. Mladší systém se naopak odvíjel z představy plození: Dřevo vzplane Ohněm, Oheň se změní v Zemi v podobě popela, Země vydá Kov, Kov při tavbě zkapalní a stane se Vodou a Voda dá vyrůst novému Dřevu. Ačkoliv se může zdát, že oba systémy jsou svou podstatou neslučitelné, lze je vzájemně propojit, neboť každý element rodí bezprostředního předchůdce živlu, který dobývá.
Aristotelský i čínský systém jsou shodně cyklické, ovšem s tím rozdílem, že čínský zdůrazňuje dialektiku změny, zatímco aristotelský upřednostňuje racionální analýzu. Indický systém je naopak, zcela ve shodě s indickými nábožensko-filozofickými představami, emanační a vznik živlů chápe jako neustálé narůstání množství „hrubohmotné“ substance. Vcelku okrajová problematika, ale kolik toho dokáže sdělit o filozofii jako celku!
