Vážení přítomní, než se naposledy rozloučíme s naším dědečkem, tatínkem, přítelem a dobrou duší tohoto města, dovolte, abych krátce shrnul životní dráhu pana Ladislava Pulkrábka. Pokusím se o to i přesto, že v případě jeho na události bohatého života je to takřka nemožné.
Slávek, jak mu říkali jeho nejbližší, se narodil v malebné vesničce Lelekovice u Brna jako nejmladší dítě ze čtyř sourozenců 4. června 1914, jen pár týdnů před sarajevským atentátem a začátkem první světové války. V Královopolské strojírně v Brně se vyučil soustružníkem kovů, souběžně však navštěvoval večerní dvouletou uměleckoprůmyslovou školu, protože z finančních důvodů nemohl absolvovat denní studium. Již od mládí bylo malování jeho velká láska, jeho život. Ve svých prvních obrazech ze třicátých let se nechával inspirovat především divokou krajinou Vysočiny v okolí Tišnova. Po druhé světové válce vstoupil do řad armády jako voják z povolání a pomáhal při obnově útvaru „komunikačního“ zpravodajství. Po mnoha letech služby nakonec do důchodu odešel v hodnosti podplukovníka.
Do Litoměřic se s rodinou přistěhoval v r. 1959. Byla to poslední štace vojáka z povolání. Když poprvé uviděl Házmburk a kopce Českého středohoří, rozhodl se, že v tomto ráji malířů dožije své dny. České středohoří prochodil a projezdil na svém mopedu křížem krážem. Často jsme ho vídali projíždět krajinou s nezbytnou baretkou na hlavě a s batohem na zádech. Okolní krajinu znal tak dobře, že v pozdějším věku mohl malovat obrazy téměř zpaměti. Jeho nejoblíbenějším místem byl hrad Kamýk. Tvrdil, že tady jsou nejkrásnější západy slunce. Měl rád krajinu ve všech ročních obdobích, ale nejlépe dokázal vyjádřit její vznešenost z jara a na podzim. Ze všech jeho obrazů vyzařuje láska k přírodě a k životu. „V přírodě se cítím svobodný,“ říkával.
Vedle podmanivé krajiny Českého středohoří jsou náměty jeho obrazů věnovány i městu, ve kterém žil a které miloval. Měl v oblibě jeho stará zákoutí, úzké uličky i vysoké štíty domů. Pokaždé si představoval, kdo v nich žije a zda se jejich obyvatelé mají rádi. On sám procházeje městem rozdával úsměvy, prohodil pár slov, potěšil, povzbudil, vyslechl; nikdy nezarmoutil. Vždycky říkával: „Ne pro nenávist, ale pro lásku jsem na světě.“ Když bylo třeba, neváhal sám přiložit ruku k dílu. Podílel se kupříkladu na výstavbě dětského dopravního hřiště, letního kina, koupaliště nebo divadla K. H. Máchy. V průběhu let se zúčastnil celé řady malířských soustředění a domácích i mezinárodních výstav výtvarníků – amatérů a nezřídka si z nich odnášel vysoká ocenění.
Někteří z vás si Laďu Pulkrábka pamatují jako obsluhu věžních hodin. Ještě ve svých osmdesáti letech vystupoval každý týden na městskou věž a kontroloval jejich chod, naslouchal jejich klapotu a případně je seřizoval. Když se náhodou zastavily, občané mu neváhali zavolat domů – byly pro ně totiž jedinou zárukou přesného času. Ale to se stalo jen málokdy. Říkával: „To nemáte zdání, jak minuta rychle uteče.“
Tak uplynul i jemu vyměřený čas. Vešli se do něj nejen dva císaři, deset prezidentů a dvě světové války, ale především láskyplný vztah s manželkou Josefou, výchova syna Ladislava a dcery Jany a k stáru i radost z pěti vnoučat a dvou, skoro už tří pravnoučat. Jako přítel vstoupil do životů mnohých z vás a mnoha dalším neznámým lidem svými obrazy odhalil krásu tohoto světa. Věnujme mu prosím tichý dík, že jsme mohli alespoň část onoho času prožít v jeho blízkosti.
Děkuji.
