Jak už jsem naznačil v minulém díle, dneska si trošku rozebereme hlavu třetí trestního zákona, Působnost trestných činů. Nevypisuji zde kompletní odstavce, doslovné znění si můžete přečist například zde (§16 - §22).
Paragraf 16 je docela logická postulace ohledně časové účinnosti. Pikantní je už §17 odstavec 3, který jasně říká, že české právo platí i na Antarktidě - a to si už člověk myslel, že je to ten poslední ostrůvek na celém světě, kde na něj nikdo nemůže. Otázka je, zda to ví i chudáci tučňáci.
Vhrněme se rovnou na §19, který deklaruje univerzální trestnost některých trestných činů jako je rozvracení republiky, záškodnictví, sabotáž, teroristický útok, avšak i takových, jako je útok na veřejného činitele (!). Pod pojmem univerzální trestost si představme, že je čin trestný "i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt." Takže pokuď se např. Číňan postaví zkorumpovanému čínskému policistovi na území Číny, je trestatelný i v České republice. O bizarnosti tohoto principu snad netřeba diskutovat.
Bystrý čtenář si všimnul, že jsme přeskočili paragraf 18. Ten je taková bomba, že jsem si ho nechal až na konec:
§ 18
Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.
Co to de facto znamená? Že i v zahraničí se Český občan musí držet českého práva, přestože třeba odjel do zahraničí právě proto, že v cílové krajině je dovoleno něco, co u nás dovoleno není. Tento paragraf zcela popírá účel zákonů a vůbec důvod jejich vzniku.
Zákony byly "vynalezeny" proto, aby se společnost chránila proti chování jednotlivců, které by ji mohlo poškodit. Uzurpovat však práva jednotlivce společností jenom proto, že je jejím (třeba i nedobrovolným) členem, a to i mimo její působnost, je totálním popřením osobní svobody. Lidé by si měli konečně uvědomit, že Společnost je pouze obchod (a ostatně vždy byla), který musí být výhodný pro obě strany - jinak není opodstatněna jeho existence. Jednotlivec se vzdává některých svých "svobod" proto, aby měl z toho plynoucí jiné výhody (tzn. platím daně, protože potřebuji vojáky, kteří ochrání můj zadek před Huny). Společnost však v žádném případě není něco nedotknutelného, něco posvátného, něco, o čem by se nemělo pochybovat a už vůbec ne něco, co zasahuje do života jednotlivce víc, než se sluší a patří v rámci tohoto obchodního vztahu! Zákony mají chránit, ne si vynucovat podřízenost Společnosti jen tak, "z plezíru". Představa "Jsi náš, tak náš budeš navždy a všude", patří do temného středověku a ne do státního zřízení na začátku 21ního století.
A jak to všechno souvisí s Pyšnou princeznou? Vzpomínáte, jak Král Miroslav potkal zpívajícího Ševce? Když se ho zeptal, proč zpívá za hranicemi, Švec mu odpoveděl, že v Půlnočním království se zpívat nesmí, tak si šel alespoň zazpívat do Země krále Miroslava. Kdyby byl milý Švec občan České republiky, šel by si zazpívat do Bavorska jenom jednou, protože pak by mu dle §18 přišili rušení obecního pořádku a zazpíval by si akorát v base.
Jak je vidět, happy-endy jsou opravdu pouze v pohádkách, i my bohužel semtam žijeme v Půlnočním království...
