Ke svému jménu přišel osel podle francouzského scholastika 14. století Jeana Buridana, přestože on sám nemluvil o oslu, nýbrž o psu. Podobenství samotné je však mnohem starší a objevuje se už v Aristotelově spise O nebi, kde se ovšem pojednává o muži stejně hladovém a žíznivém, který se nedokáže rozhodnout mezi jídlem a pitím.
Buridan se jako mravní determinista domníval, že mezi dvěma dobry je třeba volit vždy to hodnotnější. Vůle proto musí podléhat rozumu, který dokáže určit dobro vyšší, přičemž občas se může stát, že si rozum dá načas, aby dokázal lépe zhodnotit důsledky daného rozhodnutí.
Pozdější autoři (nejspíše následovníci Williama Occama, jehož byl Buridan žákem a s nímž se rozešel ve zlém) parodovali tento názor právě podobenstvím o oslu, který se nedokáže rozhodnout mezi dvěma stejně hodnotnými dobry, což je z hlediska mravního determinismu neřešitelný problém, a musí zákonitě pojít hladem.
Hodně jsem v poslední době o tomhle problému přemýšlel a napadlo mě, že by se Buridanův osel dal použít jako argument ve prospěch svobodné vůle. Pokud by se totiž vskutku choval ryze deterministicky, musel by nevyhnutelně zhebnout, ale v reálu by se nejspíš sebral a dal se do jedné z kupek sena, tedy by učinil indeterministické rozhodnutí (byť nikoli nutně správné).