Nejsem z toho typu lidí, který by podrážel důchodcům hole (dokonce je pouštím v MHD automaticky sednout), z mentálně postižených si dělám srandu jenom na vánoce a obecně se lidem v nouzi snažím spíše pomáhat.

Co mne však férově jebe do palice je fakt, že člověk opravdu někdy neví, na čem je. Když jsem před týdnem zahlédl auto s logem vozíčkáře, nerozhodilo mne, že to byl Meďour, ale spíše, že na střeše byla krabička se žlutým nápisem TAXI. Když vím, že v naší ulici je na 10 parkovacích míst jedno vozíčkářské (samozřejmě adresné, s poznávací značkou), mohl bych mít pocit, že půlka Prahy jsou kryplové (o čemž bych se ani tak nehádal). Realitou však je, že dnes je získání vozíčkářského statutu spíše sport a boj o lehké parkování zdarma. Takže až někdy zaparkujete na vyhrazeném místě, je šance 50:50 že to taky žádný vozíčkář není a možná je to i místo taxikáře, který vás včera oholil o kilo.