Od nového školního roku musí učitelé přijít s vlastními nápady, jak žáky učit, aby je to bavilo. Žáci se prý mají vzdělávat v pohodě, podle vlastních možností a sil, s příjemnými prožitky. Učitelé by měli žáky hodnotit podle jejich individuálních schopností, nikoliv podle jednotného metru. Nastupuje prý nový styl práce, který respektuje žáka a jeho potřeby… no nesbíhají se nám všem sliny při tom pomyšlení?
Nesbíhají. Neztrácí se tím z výchovy a vzdělávání něco podstatného? Když my byli v žákovském a studentském věku, v ideálním modelu se předpokládalo, že jsme obklopeni láskou, starostlivostí etc. a po nás že se chce jediné: abychom prospívali. Nežádalo se po nás víc, než Pygmalion žádal po mramoru. – Dnes už se po žákovi, kvůli obavám ze stresu, nepožaduje ani, aby prospíval; stačí, když pochopí nebo aspoň uvěří (nebo třeba jen předstírá, že uvěřil), že vzdělávání má důvod a smysl. I když on sám má právě něco důležitějšího na práci.
Máme-li respektovat žáka a jeho potřeby, pak je nutné trvat na tom, že základní žákova potřeba je mít právo i na špatné známky. Základní žákova potřeba je také mít jasně nastavené podmínky: taková a taková úroveň práce zasluhuje takové a takové hodnocení, bez výjimky. Takové a takové chování odpovídá standardu naší školy; můžeme o tomto standardu hovořit, ovšem dokud nebude nastaven jinak, odchylky od něj nebudou brány jako žádoucí projevy individuality. Nýbrž jako prohřešky. – Znám to samozřejmě i z druhé strany; míval jsem dvojky z chování, ze střední školy jsem byl podmíněně vyloučen. O řadě učitelů jsem si myslel své a některé jsem přímo nenáviděl, ale o žádném z trestů, které mi přistály na hřbetě, jsem si nemyslel, že je nespravedlivý…
A že ty konflikty i tresty měly důvod a smysl, pochopil jsem dost brzy. Mladí budou vždycky klepat na dveře světa dospělých dost neuctivě; je to tak správně. Ale nebude správně, až dospělí zdroj všech konfliktů začnou hledat toliko sami v sobě. Až se základem učitelského povolání stane jen vstřícnost a úslužnost, pak žák přestane být adeptem vzdělání a začne být jeho spotřebitelem. – Kamarád mi vyprávěl, jak mu v hodině dějin umění jedna žabka napsala francie s malým f, jak on se ohradil a dívenka jak sebevědomě odpověděla: “Ale pane profesore, teď přece nejsme v hodině českého jazyka!”
Víte, že jsme si dost lámali hlavu, co jí odpovědět? – A to je teprve začátek.
