Když jsme se ráno probrali a najedli mazance, vydali jsme se do Santa Moniky na pláž. Bohužel mnohem později, než jsme chtěli, protože DeAnnina praštěná kámoška se chystala do fitcentra a kvůli tomu si dělala v koupelně asi hodinu vlasy. Autobusy tady nefungují na lístky, člověk zkrátka vleze dovnitř s připravenými 75 centy, jež hodí do automatu u řidiče a počká, až se rozsvítí zelené světýlko, které řidiči signalizuje, že vhozená částka odpovídá. Blbé je, že sice bere i dolarové bankovky, ale nevrací, takže je lepší mít vždy v kapse v pohotovosti tři čtvrťáky. Když chce člověk vystoupit, musí dát řidiči signál tím, že zatáhne za žluté lanko táhnoucí se po celém vnitřním obvodu vozu. Autobusem se v LA přepravují jen ti, kteří nemají na auto, tzn. černoši, latinos a já s Katkou, a v sobotu taky Židi, již o šábesu nesmějí řídit.

Něco málo po půl hodině jsme dorazili do Santa Moniky. Vzduch je tu o mnoho čistější a díky větrům od moře i chladnější než ve vnitřním LA. Dokonce jsme viděli delfíny, které jsem z neznalosti a z temné škodolibosti vůči plavcům považoval za žraloky. Od mola v Santa Monice jsme se vydali po pláži do Venice, známého shromaždiště všemožných freaků. Slézají se tady vysloužilí hipíci, rastoši, narkoši, boveráci, umělci i rozliční pouliční baviči. Všude jsou k dostání gigantické skleněnky, samozřejmě s upozorněním, že slouží výhradně k inhalaci tabáku. V jedné části postávají černí repáci s diskmeny a paklem cédéček a zastavují kolemjdoucí s naučenou frází: Hey man, check out my new album!

Asi nejpovedenější kousky předváděl jeden černoch v hasičské uniformě, který se ponejprv pálil fakulí po celém těle a na závěr vystoupení zvedl nad hlavu holku sedící na židli, přičemž onu židli držel toliko v zubech, jak se později ukázalo umělých. Najdou se tu však i naprostí zoufalci, třeba děvčice, která dřepěla nad zavřeným futrálem na kytaru a před sebou měla na kusu papundeklu napsáno: Hungry, hungry, hungry. Že by třeba něco zahrála, ji ani nenapadlo. Nebo chlapík, co kouřil jednu cigaretu od druhé a před sebou měl rovněž na papundeklu, že mu diagnostikovali rakovinu hrtanu a potřeboval by přispět na léčbu. Přestože celek atmosférou až přespříliš připomíná náš Karlův most, je to asi jediná část LA, kde se člověk cítí jako u nás. A shlédnout posilovnu Muscle Beach, kolébku kulturistiky, to přece taky stojí za to!

Z Venice jsme se vydali do Mariny del Rey, kde pláž u vjezdu do přístavu pro plachetnice končí. Zběžně jsme se koukli na Ballona Lagoon, pozůstatek byvších mokřadů, dnes ohavnou stoku kdovíproč vyhlášenou za rezervaci. Cestou zpět do Santa Moniky jsme se samozřejmě vykoupali v Pacifiku. Voda není zrovna z nejteplejších, ale ve zdejším vedru příjemně osvěží. Dokonce jsem málem přišlápnul malého rejnoka. Domů jsme se vrátili až za soumraku, já s barvou raka právě vytaženého z hrnce. DeAnna si bohužel dotáhla nějaké kámoše na film. Bylo to něco o Bobbym Kennedym, ale asi po deseti minutách jsem usnul, takže nejspíš nic zajímavého...