Není divu, že jsem hned po probuzení přijal Katčinu nabídku a vydal se s ní do Cedars-Sinai Medical Center, kde dělá. Výhodou jejího zaměstnání je, že nemá píchačky, stačí si alespoň jednou za den odpípnout na důkaz, že byla v práci. Do nemocnice to trvá asi čtvrt hodiny pěšky po bulváru La Cienega. Cestou jsme se zastavili na oběd v samoobslužné restauraci Souplantation, kde si člověk naloží na talíř, kolik sní nebo kolik se na něj vejde, a k tomu dostane zadarmo ještě polévku, snack a nějaké ovoce na závěr. Před nemocnicí mě pobavila gypsová kopie Michelangelova Mojžíše, která je tu patrně od toho, aby nikdo nezapochyboval, že jde o židovskou nemocnici.
Když jsme se rozloučili, nasadil jsem ostřejší tempo a vyrazil dál po La Cienega, minul Melrose a asi po hodině dorazil na Sunset Boulevard, po kterém jsem se vydal do Hollywoodu. Zdejší architektura by si zasloužila samostatnou studii. Zcela v duchu postmoderny, byť nejspíš bez jakéhokoliv povědomí o ní, se tu míchají všemožné styly od gotiky až po orientální motivy. Hlavně však zdejší budovy působí, jako by je někdo včera slepil z papundeklu. Jako nejbližší analogie mě napadají duty-free shopy na hranicích s Rakouskem. Na normální obchod člověk skoro nenarazí, asi nejvíc je tu krámků nabízejících péči o nehty a voskování tváře, případně věštění budoucnosti z karet. Došel jsem až na křižovatku s Highland Avenue, odkud jsem si prohlédl známý Hollywood Sign, ale bohužel jsem neměl foťák, takže sem budu muset ještě jednou. Odtud jsem se pak bočními uličkami vydal nazpátek k Olympiku. Schválně jsem zvolil takovou cestu, abych prošel co nejvíce parků. Zdejší parky, které na mapě vypadají celkem rozlehle, jsou bohužel z větší části zastavěné tenisovými kurty a baseballovými hřišti, takže volného trávníku je v nich pomálu. Nakonec jsem si udělal malou odbočku přes Los Angeles County Museum of Art, abych zjistil, kdy mají otvíračku. Cestou po Wilshire Boulevardu jsem potkal naprosto dokonalého transčlověka, černocha v minisukni a s vycpanými prsy v obrovské funky paruce.
Když jsem večer vykládal DeAnně, kde všude jsem byl pěšky, nejdřív mi nechtěla uvěřit a pak mě prohlásila za great adventurera. Bohužel si na víkend dotáhla jakousi prdlou kámošku s další čivavou a dlouho do noci spolu kecaly v obýváku, což by tak nevadilo, kdyby měl Katčin pokoj solidní dveře místo žaluziových a nebyl průchozí. Nechápu, proč nemůžou jít do DeAnnina pokoje, když se ani nedívají na televizi. Pro tyhle lidi máme v češtině krásný jednoslovný výraz: kazišuk...
