Evropskou pevninu jsme za chvilku nechali za zády a pod námi se rozprostřelo Severní moře. Přestože jsme letěli více jak deset kilometrů vysoko, bylo nádherně vidět obří kontejnerové lodi, krabičky ropných věží i drobný plankton plachetnic. Nad Skotskem a Irskem bohužel ležela hustá oblačnost, která se roztrhala, až když jsme se přiblížili ke Grónsku. Dole ve vodě jsem zahlédl ohromné tmavé skvrny, o nichž jsem se původně domníval, že jde o prolákliny na dně, což je uprostřed Atlantiku samozřejmě nesmysl. Po chvilce pozorování jsem si uvědomil, že vlastně hledím na gigantická hejna ryb. Ještě víc na sever vystřídaly ryby ledové kry, které z téhle výšky vypadaly jako peří z roztrženého polštáře. Byl to vůbec zvláštní pocit, řítit se ohromnou rychlostí mezi dvěma modřemi, nebem a oceánem, jež na obzoru splývaly v jednolitý prostor.
Na oběd jsme dostali čerstvý sezónní salát s okurkou a mrkví, kuřecí prsa smažená na pánvi s bylinkovou omáčkou, podávaná s mrkvovými tyčinkami, zelenými fazolkami a pečenými kostkami brambor, k tomu chlebík s máslem, sýr a krekry a jako dezert sladké zázvorové pečivo s čokoládovým krémem. Na zapití jsem si dal americké pivo, na můj vkus poněkud sladké, nepříliš plné chuti a mizivého řízu. Později byla ještě zmrzlina v podobě zmrazené tyčinky Mars a na večeři bochánky se zapečenou slaninou a sýrem.
Abych pravdu řekl, docela jsem uvítal, když se pod námi objevily skalnaté břehy New Foundlandu ovinuté krajkou mořské pěny. Severovýchodní pobřeží USA mě překvapilo množstvím jezer a říček. Dokonce i krajina tu má podobný ráz jako v Evropě a drolí se do malých políček oddělených mezemi a remízky a rovněž Apalačské hory mi hodně připomínaly Beskydy. Přesto si ji člověk jen sotva splete s tou naší kvůli bizarním klubkům suburbií, jež u nás nemají v takovém rozsahu obdoby. Dech vyrážejících rozměrů nabyla předměstská zástavba v okolí Atlanty, jejíž mrakodrapy mají tvářnost krystalické drúzy zaražené doprostřed bažin a obklopené kilometry a kilometry jemného organického pletiva s uzlíky řadových domků.
Vinou hodinového zpoždění v Praze proběhlo odbavení v Atlantě ve strašném spěchu, ani jsem neprošel detektorem kovů a osobní prohlídka se odehrála spíše samoobslužně. Jistou výhodu to mělo v tom, že se mi nikdo nehrabal v kufru a nemusel jsem vysvětlovat, proč s sebou táhnu mazanec, bochník chleba a krabici koláčů. U imigrační kontroly mě jakási hnusná černoška, vzhledem silně připomínající africkou rituální masku, postavila jako obvykle do nejpomalejší fronty. Nevím, jestli chlapíkovi nejel internet nebo byl přehnaně pečlivý, ale měl zhruba poloviční tempo než zbylí úředníci. Před odletem do Los Angeles jsem ještě stihnul poklábosit s holkou ze San Diega a vyholeným řízkem z US Army, který měl zrovna dovolenou a na tričku nápis, že armáda je jeho druhá rodina.
Co mě na palubě nepříjemně zaskočilo, byla klimatizace nastavená na teplotu naší lednice, což, jak jsem zjistil později, je v Americe standard. Korunu tomu nasadila letuška, která mi bez optání přihodila do vody led. Na druhou stranu alespoň trochu připomínala minerálku a nikoli vodu z kohoutku. Mezitím se setmělo a pod námi se rozprostřela temná rovina se spoustou světýlek. V dálce zrovna zuřila bouřka a bylo úchvatné sledovat blesky přeskakující mezi jednotlivými mraky. Ale to už se pod námi ze tmy vynořilo LA, záplava světla od obzoru k obzoru, která jako nádor prorůstala noční krajinou.
No a pak už jsem se viděl se svou sladkou květinkou, takže mi ani nevadilo, že moje zavazadla zůstala v Atlantě a museli jsme ještě dvě hodiny čekat, než dorazila dalším letem. Někdy kolem třetí ráno místního času, po devatenácti hodinách cesty a více jak čtyřiadvaceti hodinách beze spánku jsem sebou švihnul do postele a spal až skoro do poledne...
