Je to již delší dobu, co jsem s kolegou Pulcem vedl debatu na téma, zda je vesmír cele obsažen v lidském vlasu, či nikoliv. Mohlo by se zdát, že jde o nesmyslnou otázku, ale odpověď na ni mi umožnila formulovat některé základní postoje k realitě.

O tom, že vlas je cele obsažen ve vesmíru, asi nikdo nepochybuje. Je však vesmír cele obsažen ve vlasu? Otázku je třeba nejprve upřesnit. Představme si, že by celý náš vesmír zanikl a zůstal z něj jeden jediný vlas. Bylo by možné, aby na jeho základě nějaká téměř božskými schopnostmi nadaná bytost náš vesmír znovu rekonstruovala? Nemám na mysli rekonstrukci jeho hmotného substrátu (tedy to, že se náš vesmír skládá z protonů, elektronů, neutronů atd.), ale rekonstrukci kompletní strukturní informace (od místa každého atomu přes galaxie až po mezilidské vztahy).

Nechme stranou, že by to odporovalo Heisenbergovu principu neurčitosti, neboť se nebavíme o fyzice, ale o filozofii. Důvodem, proč odmítám připustit, že by mohl být vesmír cele obsažen ve vlasu, není, že bych to považoval za vyloučené, ale protože takovou myšlenku považuji za krajně neetickou. Jestliže by byl vesmír obsažen v lidském vlasu, byly by v něm současně obsaženy všechny věci ve vesmíru, a tudíž by bylo všechno obsaženo ve všem a vše by tvořilo dokonalou jednost.

V tom případě bychom však museli vysvětlit, jak je možné, že základní charakteristikou námi vnímaného světa není jednost, ale naopak krajní různost. Jedinou možností je prohlásit svět za nereálný, za pouhou iluzi či mámení, jak to činí mnohé směry indické filozofie. Taková neúcta k neopakovatelné jedinečnosti každého jednotlivého jsoucna mi přijde nemravná nejen svou nabubřelou nehorázností, ale i svými praktickými dopady: domyšlena do důsledku ústí v Kršnovo obludné ponaučení Ardžunovi, že se nemá ostýchat zmasakrovat příbuzné, protože tělo je přece jenom iluze, zato duše je totožná s absolutnem, a tudíž nesmrtelná.