Odsouzen byl nakonec pouze jeden (a to až napodruhé) k směšnému dvouletému trestu podmíněně s odkladem na pět let. Ono se ani není čemu divit, když soudkyně byla až do roku 1991 členkou KSČ.
Co mne však zarazilo nejvíc, bylo vyjádření bývalé ministryně spravedlnosti Parkanové:
"Dnes už tak nějak nejde o to, dostat tyto 80ti leté starce do vězení, ale spíše jim dokázat vinu"
S tímto názorem musím hrubě nesouhlasit. Pokud mladý člověk spáchá trestný čin, je polehčující okolností pro výši trestu naděje na nápravu - tj. že po menším (či podmíněném) trestu z něj bude "lepší" člověk, který se zařadí do společnosti a nebude nadále páchat trestnou činnost. U těchto "starců" (někdy však až neuvěřitelně čiperných) je tato premisa zcela mylná. Naděje na nápravu je nulová (protože její výsledky si vzhledem k věku souzených a délce potencionálních trestů společnost těžko ověří), tudíž by si opravdu měli svůj trest odkroutit v plné šíři. To, že to budou pravděpodobně jejich poslední dny je alespoň donutí zamyslet se, kde v životě udělali chybu, že museli dožít v nuzných podmínkách věznice. Soud samozřejmě musí přihlédnout k věku, bylo by jistě nesmyslné posílat do vězení babičku, která dluží bance 10 tisic, protože na jejich zaplacení z důchodu prostě neušetří. Mučení lze však kvalifikovat jako zločin proti lidskosti, přičemž o nejvyšší závažnosti těchto činů snad netřeba diskutovat.
Abych pravdu řekl, po shlédnutí dokumentu, kde vám osmdesátiletí parkinsonici popisují, jak je banda hovádek mučila všemi možnými i nemožnými metodami, jsem zjistil, že je mi daleko sympatičtější každý nájemný vrah. Je to totiž člověk, který se alespoň nevyžívá v bolesti a utrpení druhých, bohužel se však i v pokročilém věku z kriminálu jen tak lehce nedostane.
Ať žije Kájínek!
