Jedno z prvních využití děrných štítků (nepočítame-li jejich úlohu pro řízení tkalcovkského stavu) bylo pro účely sčítání lidu USA v roce 1890. Není náhodou, že jejich vynálezce, Herman Hollerith, byl jeden ze zakládajících podílníků ve společnosti později známé jako IBM, která se již od svého vzniku specializuje na využití počítačů (dříve spíše počítacích strojů) ve státní správě. Tento trend byl nastartován před více než sto lety a blízká i daleká budoucnost je zcela jasně ve znamení komputerazice veškerých úředních pochodů.

Chod moderního řízení jakékoli společnosti, ať už to je stát či malá firma, je bez pomoci počítačů téměř nemyslitelný. Výhody jsou více než jasné - snížení nákladů, efektivnost řízení či okamžitá dostupnost informací potřebných pro rozhodnutí, které je nutno učinit. Každá větší státní instituce má svůj informační systém, či nějaký registr, který obsahuje informace nezbytné pro chod úřadu. Všeobecný sen propagátorů e-Govermentu je však unifikace těchto systémů v jeden jediný, všeobjímající Systém.

Bohužel díky této snaze o efektivnější řízení státu vyvstávají problémy, které jsou pro myšlenkově plochého jedince marginální, pro člověka uvažujícího v širších souvislotech však zcela zásadní. Je třeba si uvědomit, že s různými IS pracuje vždy nakonec člověk a ten je omylný a hlavně zkorumpovatelný. Díky fyzickému oddělení jednotlivých systémů je takováto osoba schopna napáchat pouze omezenou škodu (ať už úmyslným změněním informací či poskytnutím informací třetí straně), kdyby však existoval Jediný Státní Informační Systém™, možné dopady by byly nedozírné.

Další opodstatněnou obavou je zjednoduššení dohledu nad občany státní mocí, což je v případě systémové roztříštěnosti nelehký úkol. Nyní Policie ČR musí o informace alespoň žádat, v případě soukromé sféry musí dokonce existovat soudní příkaz. Kdyby opět existoval JSIS, policejní zvůle by se rozjela na plné obrátky (pozn. pozorný čtenář si jistě všimnul, že jsem nepoužil podmíněný způsob, a to zcela úmyslně; výsledky psychologických experimentů (obzvláště tzv. Stanfordského experimentu) jednoznačně prokazují, že lidská bytost ma v případě převahy z vyšší moci nad jiným jedincem tendenci tento fakt zneužívat) a nebyla by cesta, jak ji zastavit, protože na každého by se "něco našlo".

Kam až může zajít únik informací o jedinci ilustruje příklad amerického Sex offender registry, což je veřejně přístupný seznam lidí odsouzených za sexuální delikty. Na bohabojných stránkách si lze dokonce zaregistrovat svůj mobilní telefon pro hlášení přistěhování odsouzenců do sousedství s reklamním sloganem "Don't wait until you check your email to find out who has moved into your neighborhood!". Toto téma je bohužel natolik citlivé (a to nejen v USA), že většina jedinců přistupuje na pravidla hry honu na čarodějnice, což se projevilo i ve dvou úmrtích odsouzených po zveřejnění jejich osobních údajů. Představa toho, že do konce mého života na každém úřadě o mně vyskočí, že jsem v 15ti letech osahával 14ti letou dívku (což je dle výzkumů zcela normální chování jedinců v této věkové skupině, přesto však trestné pro 15ti letého), mne naplňuje hrůzou.

Dalším problémem je nemožnost křížového doložení faktů v případně krizové situace jedince. Představme si, že na VZP (což je řekněmě polostátní instituce) mi omylem změní osobní údaje na chybné. Pokud se tak stane, je stále možné skutečnou situaci doložit z jiných úřadů, které mají oddělené databáze. Kdyby však existoval JSIS, nebyla by osoba schopna tento fakt nijak dokazovat, protože by jednoduše nebyl jiný zdroj než JSIS.

Proti všem argumentům výše lze namítnout, že problém jde vyřešit jednoduchou delegací přístupových práv a technickým zabezpečením nepoškoditelnosti informací. Problém je v tom, že snaha vlády (tímto není myšlena Vláda ČR, ale ona virtuální entita složena z tisíců státních zaměstnanců) je vždy mít co nejlehčí kontrolu "nad těmi dole" a co největší osobní prospěch zainteresovaných jedinců "tam nahoře". Slovy klasika s tímto můžeme nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale je to tak to jediné, co s tím můžeme dělat (vedle v našich krajích oblíbené defenestrace). Jakmile by existovala tak jednoduchá hranice, jakou jsou přístupová práva, zaručeně by byla v zájmu "efektivity" během pár let vládou smazána, a najednou by osoba z Finačního úřadu měla přístup k lékařské kartě, protože přece musí
vědět, zda náhodou nemá návštěvník její kanceláře chřipku.

V případě, že budou SIS odděleny, je velká šance, že data nebudou nijak kompromitována, přestože za cenu pomalejšího fungování některých úředních procesů. Pro hodnocení bezpečnosti je nutno vzít si příklad z komerčních systémů, které pracují s podobně citlivými daty. Ve všech bankách jsou core systémy fyzicky i personálně odděleny právě proto, že lidský faktor způsobuje více než 90% problémů s bezpečností, narozdíl od vlády má však banka nad sebou nějaký dohled, svoje investory, svoje akcionáře a hlavně svoje klienty. Vláda má pouze svoje voliče, kteří se mohou vyjádřit jednou za čtyři roky a to velmi omezeně.

Vzhledem k tomu, že občan by měl být a priori ke své vládě skeptický a kritický (protože historická zkušenost ukázala, že jiné vlády než zkorumpované dlouhodobě prostě neexistují), nesmí dopustit, aby v této otázce vyhrál systém nad jedincem, protože změny na jeho právech by byly nezvratné.

Pro člověka se silným citem pro svobodu (v nejidealističtějším významu tohoto slova) nemůže žádná výhoda zrychleného vyřizování úředních záležitostí vyvážit takový zásah do svobod občana, jaký by synergie státních a polostátních informačních systémů potencionálně přinesla.