Z dlouhé chvíle jsem vymyslel novou hru, která kombinuje klasické kámen, nůžky, papír s čínským systémem pěti prvků, a nazval ji „souboj elementálů“ (pokud vás napadne něco lepšího, dejte vědět). Její výhodou je, že k ní není třeba žádných potřeb, takže se dá hrát třeba ve vlaku nebo na letním táboře...
Tak jsem před pár dny zjistil, že Barbora Škrlová si opět udělala novou identitu, tentokrát jakousi Markétu, a rozjela vedle biznisu s rozpadem osobnosti za účelem nastolení nového světového pořádku i regulérní spamming. A přitom je to vyhlášená fanynka takového klaďase, jakým je inspektor Kojak. No teda, kam ten svět spěje...
Až mi zase bude někdo tvrdit, že na "té Wykipedii" všechno není, pošlu mu z bookmarků tenhle odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%AD%C4%8Da. Myslím, že to bude zcela neprůstřelná argumentace.
Kromě toho, že jsem si včera ve víru tance zlomil nos, mi každoroční pasování prváků přineslo i zajímavou hříčku, byť uznávám, že trochu ujetou. Jde o jednoduchou hádanku...
V jednom domě mne zaujala jmenovka na schránce, která se prostě nedala přehlédnout. Marně jsem hledal sousedy Jaroslava Kokse a Petra Pika, ale i tak mi tento pohled vehnal úsměv do tváře.
Na skoroblogýskový post Příběh jedné velké lásky podmalovaný Imagine od Johna Lennona jsem narazil čirou náhodou, ale smetl mne ze židle s jistotou a razancí uragánu. Absolutně nevím, co si mám o příběhu myslet. Je Bůh ta největší svině na světě, protože překazil krásný vztah dvou mladých lidí? Jsou všichni studenti MFF CUNI totální magoři? Stojí katoličky opravdu za starou belu? A Jan Tleskač?
Na druhou stranu, pokud odhlédnu od mého přirozeného sarkasmu a despektu k náboženství (což, jak jsem pochopil, není problém autora, ale spíše jeho životní zkušenosti), jsou Lumovy stránky krásným příkladem WWW té doby (tj. kolem roku 1995) a typického kolejního života. Bizarní přezdívky, lásky a vrásky, příběhy, které už neřeknou nikomu nic, protože lidé, pro které jsou psány, mají už úplně jiné životy, jiné e-maily a jiné WWW stránky. Většina externích odkazů dávnou nefunguje, všechno má patinu dob minulých včetně halucinogenního pozadí a animovaných GIFů. Vzhledem k tomu, že i já jsem si prožil kolejní život včetně BBSkování, lidí z té doby vídám maximálně tři, vzpomínky jsou vybledlé a vrásek na mém obličeji přibylo požehnaně, zatlačím slzu v oku a půjdu radši dělat něco smysluplného.
Následující pohled se mi naskytnul včera u Florence. Na fotce bohužel chybí tři vytuněné slečinky, které stály na ostrůvku a nervózně vykuřovaly; kupodivu pouze dvě z nich byly blondýnky.
Na skoroblogýskový post 