Dnes ráno se pro nás stavil Katčin kolega Jirka se svou filipínskou přítelkyní Grace. Ještě před tím jsem se s květinkou pohádal, protože snědla poslední kousek mazance, aniž ji vůbec napadlo zeptat se, jestli nemám hlad. Nakonec mi nezbylo než zajít na roh do shopu, kde jsem si koupil umělohmotnou rádobyborůvkovou buchtu.

Když jsme se ráno probrali a najedli mazance, vydali jsme se do Santa Moniky na pláž. Bohužel mnohem později, než jsme chtěli, protože DeAnnina praštěná kámoška se chystala do fitcentra a kvůli tomu si dělala v koupelně asi hodinu vlasy. Autobusy tady nefungují na lístky, člověk zkrátka vleze dovnitř s připravenými 75 centy, jež hodí do automatu u řidiče a počká, až se rozsvítí zelené světýlko, které řidiči signalizuje, že vhozená částka odpovídá. Blbé je, že sice bere i dolarové bankovky, ale nevrací, takže je lepší mít vždy v kapse v pohotovosti tři čtvrťáky. Když chce člověk vystoupit, musí dát řidiči signál tím, že zatáhne za žluté lanko táhnoucí se po celém vnitřním obvodu vozu. Autobusem se v LA přepravují jen ti, kteří nemají na auto, tzn. černoši, latinos a já s Katkou, a v sobotu taky Židi, již o šábesu nesmějí řídit.

Katka obývá příjemný apartmán na Olympic Boulevard, který tvoří hranici mezi Beverly Hills a čtvrtí South Carthay. Bohužel ho obývá s DeAnnou, holkou, která je neuvěřitelné prase. Lednice je plná nedojedeného a zkaženého jídla, odpadkový koš smrdí jako kvašené fusakle a mám podezření, že její čivava Buddy používá gauč pro vykonávání malé potřeby.

Moje cesta do USA nezačala právě nejšťastněji. Už včera kousek za Brnem upadla z přívěsu, který jel před naším autobusem, pneumatika a byla velká náhoda, že to odnesl jen nárazník a nikoli čelní sklo. Na letišti v Praze chytilo letadlo hodinovou sekyru, protože bylo třeba vyložil zavadlo jakéhosi cestujícího, jenž nemohl odletět. Jako naschvál se nacházelo až v přední části letadla, takže všechny kontejnery, které předtím složitě naložili, musely zase ven. Nakonec jsme se se značným zpožděním odlepili od země a zamířili na severozápad.

Přestože není zvykem zde uvádět záznamy řekněme osobnějšího rázu, dnes učiníme výjimku. Tuto noc, přesněji v 2:57, se totiž narodil můj syn Jorik. Nechť Guan Yin bdí nad každým tepem jeho srdce...

Poslal jsem do redakce Respektu dopis, ve kterém jsem vytkl některé jazykové ohavnosti objevující se ve článcích. Můj dopis a odpověď na něj si můžete přečíst níže.

Dnešní den moje míra adrenalinu přesáhla běžnou úroveň díky mému skvělému mobilnímu operátorovi. Ty zmrdi britský mne totiž fakt vytočili.

Minulý týden jsem měl zvláštní sen. Bloudil jsem po lese a snažil se najít cestu k jakémusi uměleckohistoricky zajímavému kostelíku. Pod stromy ležela spousta sněhu, který rychle odtával, takže v proláklinách se tvořily hluboké tůně plné ledové vody, jež mě nutily se neustále vracet a hledat jiné stezky. Čas od času jsem někoho potkal a optal se na směr, ale snad jsem vždy chybně zahnul, nebo mi radili špatně, správnou cestu ne a ne najít. Přitom jsem celou dobu slyšel varhany a dětský, ba přímo andělský zpěv, který jasně dokládal, že kostelík musí být blízko, co by kamenem dohodil.

Ještě včera odpoledne mi jméno Tommy Emmanuel nic neříkalo. Po jeho pátečním koncertu v Paláci Akropolis musím prohlásit, že jsem v životě neviděl lepšího kytaristu.