Dnešek jsem se rozhodl zasvětit zahálčivému dolce far niente, což se mi podařilo naplnit měrou vrchovatou. Dopoledne jsem se vykulil z postele, prohodil pár slov s DeAnnou a hned jak vypadla, přestěhoval jsem knížky jejího bývalého spolubydlícího, s nímž vlastní herecké studio, z Katčina pokoje do obýváku. Mezi nimi jsem našel i pár skvostných titulů, např. Zen and Art of Making a Living. A Practical Guide to Creative Career Design; How to Win Friends & Influence People; Secrets of the Millionaire Mind. Mastering the Inner Game of Wealth; How to Organize (Just About) Everything; nebo How to Become a Rainmaker. The Rules for Getting and Keeping Customers and Clients. Zkrátka zoufalost...

Krátce před polednem, hned jak jsem ze sebe v parku vypotil poslední zbytky slivovice, jsem vyrazil na La Brea Tar Pits, asfaltová jezírka, jimiž neustále probublává plyn a ve kterých během staletí uvízla spousta pravěkých zvířat, jak názorně předvádí rodinka betonových mamutů. La Brea Tar Pits se rozkládají hned vedle Los Angeles County Museum of Art (LACMA) v docela hezkém parku obklopeném hustou zástavbou, v jehož středu stojí Pageovo muzeum, schraňující veškeré zdejší nálezy. Aby se předešlo zbytečným nedorozuměním, hlásá velká cedule hned u pokladen: No dinosaurs were found at the Tar Pits.

Ve středu má muzeum zavřeno, a tak jsem se rozhodl strávit den návštěvou Hollywoodu. Z Beverly Hills je to na Hollywood Boulevard odhadem dvě hodiny vycházkovým tempem, takže co by kamenem dohodil, ale pro Američany zhruba stejně daleko jako na Měsíc. Hollywood je strašná díra, ostatně jako celé LA, kde kromě Chinese Theatre a chodníku slávy zhebnul pes. Svou hvězdu tady má každý šašek včetně Britney Spears, takže je to podobná čest jako vyhrát zlatého slavíka společně s Karlem Gottem. Přesto se mi podařilo najít dva mé oblíbence, totiž Williama Shatnera alias kapitána Kirka a Hugha Hefnera, zakladatele časopisu Playboy.

Dnes ráno jsem měl konečně možnost pokecat s DeAnnou. Probrali jsme různé aspekty amerického života, především neuvěřitelné plýtvání vším možným. Ptala se, jak dlouho jsme s Katkou spolu, a když jsem jí řekl, že víc jak osm let, posteskla si na adresu kalifornských mužů, jimž jde jen a jen o sex. Záhy jsem jí v tom utvrdil, když jsem si posteskl, že v Kalifornii se ženy nesmějí koupat nahoře bez, což u nás není zase tak neobvyklé. Pro DeAnnu to byl jasný důkaz vyspělosti evropských mužů, protože tady by takovou ženu hned každý chlap očumoval jako potenciální kořist, a proto by něco podobného nezkusila, ani kdyby to bylo povolené. No nevím holka, někdy se k nám zajeď podívat...

Hned jak jsem se probudil, šel jsem si, světe div se, zaběhat do parku, což jsem udělal poprvé v životě. Dal jsem si dva kilometry v docela ostrém tempu a dalších 500 metrů chůze na vydýchání. Američani udělali z běhání úplnou vědu, každý běžec má na sobě přilepené všemožné drátky a krabičky, které mu říkají, jak na tom je a zda se zlepšuje, což u nás většinou odhadujeme podle toho, jestli se nám chce v cíli zvracet nebo ne. Nejzajímavější jsou však chodci, kteří jako sport provozují to, co já každý den cestou do práce.

Dnes ráno se pro nás stavil Katčin kolega Jirka se svou filipínskou přítelkyní Grace. Ještě před tím jsem se s květinkou pohádal, protože snědla poslední kousek mazance, aniž ji vůbec napadlo zeptat se, jestli nemám hlad. Nakonec mi nezbylo než zajít na roh do shopu, kde jsem si koupil umělohmotnou rádobyborůvkovou buchtu.

Když jsme se ráno probrali a najedli mazance, vydali jsme se do Santa Moniky na pláž. Bohužel mnohem později, než jsme chtěli, protože DeAnnina praštěná kámoška se chystala do fitcentra a kvůli tomu si dělala v koupelně asi hodinu vlasy. Autobusy tady nefungují na lístky, člověk zkrátka vleze dovnitř s připravenými 75 centy, jež hodí do automatu u řidiče a počká, až se rozsvítí zelené světýlko, které řidiči signalizuje, že vhozená částka odpovídá. Blbé je, že sice bere i dolarové bankovky, ale nevrací, takže je lepší mít vždy v kapse v pohotovosti tři čtvrťáky. Když chce člověk vystoupit, musí dát řidiči signál tím, že zatáhne za žluté lanko táhnoucí se po celém vnitřním obvodu vozu. Autobusem se v LA přepravují jen ti, kteří nemají na auto, tzn. černoši, latinos a já s Katkou, a v sobotu taky Židi, již o šábesu nesmějí řídit.

Katka obývá příjemný apartmán na Olympic Boulevard, který tvoří hranici mezi Beverly Hills a čtvrtí South Carthay. Bohužel ho obývá s DeAnnou, holkou, která je neuvěřitelné prase. Lednice je plná nedojedeného a zkaženého jídla, odpadkový koš smrdí jako kvašené fusakle a mám podezření, že její čivava Buddy používá gauč pro vykonávání malé potřeby.

Moje cesta do USA nezačala právě nejšťastněji. Už včera kousek za Brnem upadla z přívěsu, který jel před naším autobusem, pneumatika a byla velká náhoda, že to odnesl jen nárazník a nikoli čelní sklo. Na letišti v Praze chytilo letadlo hodinovou sekyru, protože bylo třeba vyložil zavadlo jakéhosi cestujícího, jenž nemohl odletět. Jako naschvál se nacházelo až v přední části letadla, takže všechny kontejnery, které předtím složitě naložili, musely zase ven. Nakonec jsme se se značným zpožděním odlepili od země a zamířili na severozápad.

V článku Silvie Blechové o nedostatku kvalifikované pracovní síly na českém pracovním trhu (Respekt 24/2007) je mimo jiné ocitována i Jana Vavrečková z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Její charakteristika české národní mentality mi přijde velmi trefná...