Dnes v noci se opět projevily moje insomniakální sklony a nebyl jsem schopen po třech hodinách spánku zabrat ani za píď. Chvilku jsem dělal něco smysluplného a pak jsem se rozhodnul cracknout moji oblíbenou gamesku na mobily - Miner Willy.

V jednom domě mne zaujala jmenovka na schránce, která se prostě nedala přehlédnout. Marně jsem hledal sousedy Jaroslava Kokse a Petra Pika, ale i tak mi tento pohled vehnal úsměv do tváře.

Protože ve slohu bych měl podle všech vzletných koncepcí rozvíjet i logické, analytické a kritické uvažování studentů, ale kvůli sračkám jako je charakteristika, popis a líčení mi na to nezbývá čas, připravil jsem sérii týdeňáků na tohle téma. Studenti mají na vypracování týden, účast je ryze dobrovolná a pokud všechny úkoly zvládnou, dostanou malou jedničku jako bonus. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou, tzn. dělám to, co bych s nimi opravdu dělat chtěl, a navíc to dělají sami od sebe (tož kdo by si nechtěl zlepšit známky, že).

Na skoroblogýskový post Příběh jedné velké lásky podmalovaný Imagine od Johna Lennona jsem narazil čirou náhodou, ale smetl mne ze židle s jistotou a razancí uragánu. Absolutně nevím, co si mám o příběhu myslet.
Je Bůh ta největší svině na světě, protože překazil krásný vztah dvou mladých lidí? Jsou všichni studenti MFF CUNI totální magoři? Stojí katoličky opravdu za starou belu? A Jan Tleskač?

Na druhou stranu, pokud odhlédnu od mého přirozeného sarkasmu a despektu k náboženství (což, jak jsem pochopil, není problém autora, ale spíše jeho životní zkušenosti), jsou Lumovy stránky krásným příkladem WWW té doby (tj. kolem roku 1995) a typického kolejního života. Bizarní přezdívky, lásky a vrásky, příběhy, které už neřeknou nikomu nic, protože lidé, pro které jsou psány, mají už úplně jiné životy, jiné e-maily a jiné WWW stránky. Většina externích odkazů dávnou nefunguje, všechno má patinu dob minulých včetně halucinogenního pozadí a animovaných GIFů. Vzhledem k tomu, že i já jsem si prožil kolejní život včetně BBSkování, lidí z té doby vídám maximálně tři, vzpomínky jsou vybledlé a vrásek na mém obličeji přibylo požehnaně, zatlačím slzu v oku a půjdu radši dělat něco smysluplného.

Následující pohled se mi naskytnul včera u Florence. Na fotce bohužel chybí tři vytuněné slečinky, které stály na ostrůvku a nervózně vykuřovaly; kupodivu pouze dvě z nich byly blondýnky.

Od té doby, co jsem dostal pořádné klávesy, snažím se hrát každý den alespoň hodinu. Noty umím spíše slabikovat než číst, ale něco svým hudebním hluchem nakonec poskládám. No a jedno takové dílko zveřejňuji i se zdrojovými daty.

Ráno si holky nejspíš uvědomily, že to včera trochu přepískly, a tak nám DeAnna nabídla, že nás vezme na pláž svým kabrioletem, jak se tady říká convertiblem. Sama by si něj sotva vydělala a na to, aby jí ho pořídil nějaký sugardaddy, není dost hezká ani blbá, naštěstí oba její strejdové dělají ve filmovém průmyslu a ten, který se živí jako právník filmových hvězd, jí ho věnoval k narozkám. Protože na pláži měly sraz s jakýmisi Italy, fintila se DeAnna dost dlouho před zrcadlem a dokonce, když už jsme seděli všichni v autě, se odběhla ještě převléci. Přestože na zadních sedadlech nebylo moc místa a při rychlosti kolem sto deseti kiláků dost foukalo, musím uznat, že jízda v tomhle fáru s naplno puštěnou aparaturou má něco do sebe.