Minulý týden jsem cestou ze školy náhodou zahlédnul ve výkladní skříni svého oblíbeného autosalónu nový typ Porsche, po kterém jsem již dlouho toužil. Nebylo to jen tak obyčejné červené Porsche, které má už dneska skoro každý, tohle umělo navíc ještě plavat a létat. Chvíli jsem váhal, protože bylo docela drahé – stálo skoro celé moje několikaměsíční kapesné – ale nakonec jsem se rozhodnul, že musí být za každou cenu moje.
Ještě jsem se pro jistotu poradil se svojí přítelkyní Petrou a ta mi moje rozhodnutí schválila. Má už šestnáct let, a tak jsem dal na její radu. Společně jsme vyrazili do nejbližší banky vybrat peníze. Vejdu do banky a tam vidím skoro celé město.
,,Ach jo, příště si vyzvednu peníze ráno!!!“ řekl jsem si. Vystál jsem snad nekonečnou frontu a řekl o peníze asi šedesátiletému protivnému pokladnímu, který se tvářil kysele jak nezralý citron a velmi neochotně mi je vyplatil. Skoro se mi zdálo, že mi těch pár drobných závidí.
Vtom se ale rozletěly dveře a do banky vrazil lupič s černou punčochou na obličeji a s pistolí v ruce. Začal na všechny křičet, že banku právě přepadl. Nikdo nic nenamítal, ale ten protivný pokladní za plexisklem se zatvářil ještě kyseleji a řekl roztřeseným hlasem: ,,Nic nemáme, skoro všechny peníze si vzal on,“ a ukázal na mě.
Trochu mě překvapilo, že v celé bance nemají víc peněz, než bylo mé půlroční kapesné, a docela jsem dostal strach, že budu muset koupi svého Porsche o několik měsíců odložit. Každodenní cestování tramvají z domu do školy přes celé Brno mě totiž vůbec nebaví, i když samozřejmě jde o soukromou tramvaj, kterou jsem dostal letos k svátku. Moje kapesné není nijak vysoké, těch několik desítek tisíc dolarů skoro nestojí ani za řeč. Jen pro vysvětlení: můj nevlastní otec je Bill Gates.
Lupič se mezitím ke mně přiblížil a řekl: ,,Naval prachy, jinak to koupíš!“ Pak mi vytrhl mé kufry s penězi. Chtěl jsem se bránit, ale všiml jsem si, že lupič není muž, ale asi třicetiletá žena! Tak to je tedy smůla, mám první dan v karate a umím judo, ale s holkami se zásadně neperu! Naštěstí ale moje přítelkyně kdysi něco četla o karate a viděla nějaké filmy na videu, a tak se na tu ženskou vrhla jak dračice.
Holky se začaly tahat za vlasy, škrábat a kopat. Všichni tuto bitku pobaveně pozorovali, jenom pokladní omdlel. Aspoň se už netvářil tak kysele. Já jsem se už skoro začínal nudit, a tak jsem zavolal na policii, aby je přijeli od sebe odtrhnout.
Po hodině boje policisté stále ještě nepřijížděli, ale Petra nějakým zázrakem omráčila soupeřku kabelkou se svojí svačinou a začala si upravovat make-up. Pustil jsem se do kříšení pokladního, ale mezitím se lupička probrala, využila naší nepozornosti a utekla i s penězi.
Sice jí chvíli trvalo, než si stopla náhodně projíždějící automobil a moc se jí do toho popelářského vozu nechtělo, ale hlavně že to jelo. U nejbližších popelnic se pokusila popeláře popohnat k rychlejší jízdě, nakonec však na konci ulice vystoupila a zmizela nám z dohledu. V tom spěchu ale zapomněla na kufry s penězi, které popeláři hned hodili mezi ostatní smetí, a než jsme se vzpamatovali, odjeli směrem ke spalovně.
Za další hodinu přijeli policisté, a začali sepisovat protokol. Hned obvinili Petru z ublížení na zdraví, protože někteří další pracovníci banky tvrdili, že Petra lupičku málem zabila. Měli asi pravdu, ale naštěstí pro Petru lupičku zatím nikdo nechytil.
Já koupi svého Porsche odložím na jaro, i když s tou pistolí, kterou lupička nechala v bance a kterou jsem si vzal před příjezdem policie jako suvenýr, by šlo zařídit opravdu rychle hodně věcí. Nejhorší ale je, že jsem se tím vším v bance zdržel a promeškal svoji oblíbenou hodinu českého jazyka.
