RK: Jste věřící? Katolický kněz Tomáš Halík s vámi tyto otázky hodně probíral.
LV: Ano, já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit. A shodli jsme se s Halíkem na definici. Jestli Bůh je, či není, to je otázka ze světa fyziky. Podle Halíka – a v tom s ním souhlasím – Bůh platí. Já uznávám, že Bůh platí.
Nedá mi, abych na tomto místě neocitoval slova islandského básníka Jóhanna z Bondyho novely Afghánistán:
Je-li Bůh nebo není-li Bůh, je pořád ještě otázka, o níž budou lidi dlouho uvažovat. Když o tom člověk přemýšlí dlouho a dlouho, cítí, že ho to táhne hned k jednomu, hned k druhému, takže nakonec má dojem, že je nejlíp, když současně je přesvědčen, že není Bůh, ale žije, jako by byl, a naopak věří, že je Bůh, a žije, jako by nebyl. [...] Pozoruhodné na tom je jedno: že obojí stanovisko znamená naprosto stejnou etiku. Tak se obě strany rovnice vzájemně potvrzují a váhy se drží v rovnováze. Když držíme jen jedno z obou stanovisek, snadno, velmi snadno je absolutizujeme, domníváme se být majiteli pravdy, odsoudíme opačně cítící lidi a vzkřísíme svár. [...] Když věřím, že je Bůh, a žiji, jako by byl Bůh, nemám žádnou etiku – jsem jenom poslušný a může se mi moc snadno stát, že se budu domnívat, že jsem pořád jenom poslušný, i když už budu dělat inkvizitora. A když budu přesvědčen, že není Bůh, a budu žít, jako by Bůh nebyl, pak zase nemám žádnou etiku – budu se domnívat, že všecko je bezcenné, a usoužím se zármutkem z nesmyslu života. Proto je třeba, abych tak řekl, to prohodit. Co zůstává cílem, je zodpovědnost.
Jo, Bůh možná není, a přece platí...
