Volby nezaručují automaticky demokracii a nezřídka slouží spíše k legitimizaci stávajícího, mnohdy nedemokratického režimu. Kritici většinou odkazují na starověké Athény, kde měla demokracie charakter přímého hlasování nebo výběru losem. Athénský model, vhodný pro správu malého městského státu s vyloučením žen a otroků, lze však jen obtížně převést do měřítek velkých státních útvarů se všeobecným volebním právem. Teorie demokracie bez voleb, které se o něco takového pokoušejí, lze rozdělit do tří základních proudů: první spočívá v nahrazení zastupitelského systému přímým hlasováním, druhý se označuje jako škola „consensus seeking“ (hledání souhlasu) a třetí se nazývá demarchie.
Problém přímého hlasování spočívá hlavně v tom, že je obtížně realizovatelné v rámci velkého množství obyvatel. Proto se používá především na místí úrovni, zatímco na úrovni celostátní bývá vzácné. Ještě méně se dostává ke slovu u států se složitou strukturou, např. u federací, aby početnější populace nemohly vnucovat svou vůli populacím sice právně rovnocenným, ale méně početným (v této souvislosti nemohu nevzpomenout nedávné referendum o osamostatnění Černé Hory, kde byla potřeba nikoliv prostá většina, jak je zvykem, nýbrž 55% hlasů pro). Konečně vždy bude muset existovat instituce, která rozhodne o znění otázky položené v plebiscitu, což se dá zneužít k manipulaci ve prospěch statu quo stejně jako současné volby.
Jinou alternativu k volební demokracii přináší škola „consensus seeking“. Inspiruje se příkladem různých hnutí a skupin, jejichž členové nedocházejí k rozhodnutí cestou konfrontace odlišných stanovisek, jako je tomu při volbách, ale všeobecným souhlasem hledaným v dialogu a vyjednávání. Její zastánci ovšem zapomínají, že ve všech větších společenských celcích jsou názory jednotlivců natolik protichůdné, že dohoda se stává nemožnou. V každé skupině se navíc vynoří přirození vůdci, kteří na sebe strhnou rozhodování, a bez anonymity voleb se může stát, že mnozí nenajdou odvahu k debatě tváří v tvář.
Jako odrůdy školy „consensus seeking“ lze hodnotit různé anarchistické teorie. Podle nich mají být základem společnosti malé samosprávné entity (sověty), které se sdružují ve federacích, jež mají vůči sovětům poradní, nebo dokonce i výkonnou moc. Sověty by zastupovali místo poslanců delegáti, kteří by byli volení, ale mohli by být také kdykoliv odvoláni, pokud by se neřídili vůlí elektorátu. Odstranilo by se tím odcizení mezi voličem a jeho zástupci, kteří jsou v poměrném volebním systému často pouhým jménem na kandidátce strany.
S nejradikálnějšími názory však přicházejí teoretici demarchie, kteří se obracejí k athénské praxi náhodného výběru jedinců do správních rad, jež mají řídit různé oblasti společnosti. Volba by probíhala losem, což by údajně zvýšilo politickou participaci občanů, neboť vylosován může být každý, stejně jako už dnes může být každý občan USA vylosován do poroty u soudu. Protože však nelze lidi nutit, losovalo by se z menších skupin, do kterých by se dobrovolně hlásili lidé, kteří mají k dané problematice nějaký vztah. Protože pravomoc rad by byla omezena jen na jednu oblast, o samotných pravidlech hry by rozhodovaly jakési metarady, suplující zároveň soudní moc. V ideální demarchii není místa pro byrokracii ani stát, otázkou však zůstává, kdo by při absenci výkonné moci vymáhal naplňování výnosů jednotlivých rad.
Ačkoliv zmíněné návrhy mohou znít utopicky, je třeba je brát jako symptomy současné krize demokracie, kdy volby stále častěji produkují politiky, jimž lidé nevěří. Pravidelné volby navíc politiky přivádějí do náruče populismu, kdy se více řídí průzkumy veřejného mínění než skutečnými potřebami státu a nejsou ochotni přijímat nepopulární rozhodnutí. Teoriím demokracie bez voleb jde především o to, jak sice nevolené, ale přitom demokraticky legitimní orgány oprostit od těchto vnějších tlaků a jak doplnit současný hierarchický systém vlády (government) horizontálním systémem rozumné správy (governance).
