Zatímco v evropské filozofii převládlo statické, metafyzické pojímání posledního základu, ve filozofii čínské naopak zvítězil přístup dialektický. Hérakleitovo chápání světového dění jako sváru protikladů má přesný protějšek v čínské nauce a jin a jang. Obojí pojetí vnímá pohyb v nejširším slova smyslu jako vzájemnou interakci dvou neslučitelných a zároveň neodlučitelných protikladů. Pěkně to podle mě vystihuje čínský symbol jin-jang, kde se v nitru jinu skrývá jang a naopak. Vzájemným působením protikladů pak vzniká nikdy nekončící pohyb. Proto také nelze Hérakleitův oheň považovat jednoduše za prazáklad světa (arché), jakým byla pro Thaléta voda, Anaximenovi vzduch a u Anaximandra apeiron, ale spíše za obrazné označení pro neustávající a nekonečně proměnlivé dění, jehož jsme svědky. Pro srovnání uvádím několik zlomků z Hérakleita a citaci druhé kapitoly Tao te ťingu od Lao-c’a (cca 570-490 př. n. l.). Samozřejmě nechci tvrdit, že se znali; ačkoliv byli současníky, vzdálenost mezi nimi byla nepřekonatelná. Nicméně jejich názory na povahu světa (jinde se však naprosto lišili – Hérakleitos byl kupříkladu příznivcem tyranidy, což by Starý Mistr asi nevydýchal) jsou pro mě důkazem, že při přemýšlení o světě lidé často nezávisle na sobě dospějí ke stejným závěrům.
Zlomky z Hérakleita:
Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry!“ Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami.
Totéž je, co je v nás: živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivši se je oním a ono změnivši se je tímto.
Nesmrtelní jsou smrtelní, smrtelní jsou nesmrtelní; jsou živi smrtí oněch a jsou mrtvi životem oněch.
Spojeniny: celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné, a ze všeho je jedno a z jednoho vše.
Hérakleitos říkal, že se protivné shoduje a že s neshodného je nejkrásnější harmonie.
Nechápou, jak neshodné spolu souhlasí: zpět obrácený souhlas jako u luku a u lyry.
Společný je u kružnice počátek a konec.
Moře je voda nejčistší i nejšpinavější: pro ryby pitná a prospěšná, pro lidi nepitná a zhoubná.
Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek.
Cesta nahoru a dolů je táž.
Lao-c’: Tao te ťing, kap. II
Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.
Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.
Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
těžké a snadné se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem měří,
vysoké a nízké se navzájem pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.
