Procházíme se mezi záhony rozlehlé botanické zahrady ve svahu kopce. Úbočí jsou porostlá směsí dubů a buků, z nichž se k zemi zvolna snáší rzivé listí. Svah je přeměněn na jakési terasy se záhony, oddělené pruhem stromů. Zastavujeme se u políčka nachově žilkovaných blínů. Vysvětluju něco svým společníkům, černovlasé Rusce s hlubokýma očima a mladému Italovi s napomádovanými vlasy. Oba jsou oblečeni ve sněhobílých vycházkových šatech jako z obrazů Maxe Švabinského a vrkají jako dvě hrdličky, zcela bez zájmu o můj výklad.

Stoupáme vzhůru po úbočí k malé terase, uzavřené mramorovou zídkou se dvěma okénky uzavřenými prolamovanou kamennou mříží a připomínající Ponte dei Sospiri, u jejíhož úpatí vyvěrá vydatný pramen rozdělující terasu na dvě poloviny. Sedáme si do proutěných křesel a objednáváme cappuccino. Bloumám zrakem okolo a všímám si dvou bronzů: mohutného tritóna bojujícího se skřetem a modelu zaoceánské lodi, která má místo okének několik pater arkád, místo nástavby mayskou pyramidu a palubu pokrytou drobnými chrámky přátelství.

Přestává mě bavit cukrování obou milenců, a proto se s omluvou vydávám prozkoumat pramen. sundávám si boty, kabát i košili a skáču do nehluboké vyzděné strouhy, kterou se žene ledově studená voda. U paty mramorové zídky zeje nízký otvor. Musím na všechny čtyři, abych pronikl do nitra kopce. Úzká chodba vysekaná ve skále se kroutí jako had, zprvu osvětlována sluneční tříští z obou okének, dále však tonoucí v černočerné tmě. Vytahuju sirky a pokračuju dál, ale po pár krocích chodba končí. Zkoumám drobné výklenky s ptačími hnízdy, pery a spadaným listím. Nakonec nacházím pramen samotný – vytéká z obyčejného kohoutku, přikrytého karmínově rudým sametovým mysliveckým kloboukem.