S projevy androgynie se lze setkat již u přírodních národů. Šamani často nosili ženský oděv, snažili se opačné pohlaví napodobit i svým vystupováním a vzácností nebyly ani homosexuální praktiky. Důležitou roli hraje dočasná androgynizace rovněž v rituálech dospívání, opět na široké škále od převlékání přes homosexualitu až po nařezávání penisu u australských domorodců, které chlapcům symbolicky propůjčuje ženský pohlavní orgán.
Je zajímavé, že ve starověkém Řecku byli hermafroditní novorozenci coby zrůdy okamžitě zabíjeni, zatímco rituální androgynie měla ve společnosti své pevné místo. Například v Kárii byl uctíván Zeus se šesti ňadry a na Kypru vousatá Afrodíté. Na Kósu se o svatební noci novomanželé převlékali do ženských šatů, ve Spartě naopak novomanželky do mužských. Transvestitismus byl obvyklý i při některých slavnostech, nejčastěji na počest Dionýsa. O Héraklově službě u Omfalé a Platónově Symposiu snad netřeba nic dodávat.
Ačkoliv judaismus i křesťanství se svým vyloženě patriarchálním založením a odporem k homosexualitě zdají být konceptu androgynie nepřátelské, lze najít její prvky i v těchto náboženstvích. V několika midraších je Adam popisován jako androgyn a stvoření Evy jako oddělení obou jeho složek. Několik narážek na duchovní androgynii snad obsahuje i Nový zákon (nejvýrazněji G 3,28).
Problematika androgynie byla zvlášť živá v různých gnostických sektách. V Tomášově evangeliu se kupříkladu píše: „Když uděláte dva jedním... a když uděláte to, co je mužské, a to, co je ženské, jedním jediným, aby mužské nebylo mužským a ženské ženským... tehdy vejdete do království.“ (Logion 22)
Androgynie nevymizela ani ve středověku, byť z pochopitelných důvodů přežívala pouze v ústraní. Irský teolog a pozdější kacíř Jan Scotus Eriugena tvrdil, že oddělování substancí při stvoření světa začalo u Boha a skončilo u člověka separací obou pohlaví. Jejich opětné spojení tudíž musí začít u člověka a postupovat zpět k Bohu, kde již žádné dělení neexistuje. Prozatím k tomuto spojení došlo v Kristu, který po zmrtvýchvstání nebyl ani mužem, ani ženou, ale dokonalou bytostí.
Svou úlohu sehrál androgyn také jako symbol velkého díla, nebo-li kamene mudrců v alchymii. Jedním z názvů kamene je rebis, doslova dvojí věc (z lat. res-věc, bis-dvakrát). Ve zlidovělé formě přežívala androgynie v podobě převlékání během masopustního veselí.
Novověk přinesl nový zájem o androgynii. Balzac píše svého Serafitu, von Humboldt, Schlegel nebo von Baader básní o androgynech. Novalisův přítel Ritter píše, že Eva byla stvořena z muže bez pomoci ženy, Kristus z ženy bez pomoci muže a androgyn se zrodí ze spojení obou. Jak se však symbolům stává, přestane-li být znám jejich pravý význam, rychle degradují. Profanace se nevyhnula ani androgynii, ze které se stal spíše sexuálně motivovaný hermafroditismus ve stylu internetových „chicks with dicks“.
Různé formy androgynie jsou tedy známé ze všech dob a ze všech kontinentů. Jaký je ovšem její smysl? Svět okolo nás je strukturován do oddělených jsoucen, ale někde hluboko člověk cítí, že tenhle stav je až druhotný. Ať nazveme počátek chaosem, Brahmou nebo Hospodinem, vyznačuje se právě nepřítomností protikladů, či-li jejich sjednocením (což je vlastně to samé, takže můžeme mluvit o naprosté Plnosti stejně jako o dokonalé Prázdnotě).
V případě lidí se ona oddělenost nejnápadněji projevuje ve dvojím pohlaví. Touha po dosažení prapůvodní jednoty může být sice naplněna v okamžiku sexuálního spojení (viz indická božstva zobrazovaná při souloži se svými družkami, např. Šiva a Šakti, nebo starověké hierogamie), ale dlouhodobě ji lze realizovat pouze přijetím úlohy duchovního androgyna. Právě proto, že je vlastně podvratným jevem vzhledem ke statu quo, od něhož se odvrací, bývá androgynie často odsuzována a pronásledována (ačkoliv stejně je to možné vysvětlit z evolučního hlediska).
Rád bych se ještě zamyslel nad tím, proč k androgynii, případně pokleslému hermafroditismu mají blíže muži než ženy. Jistě v tom hrají úlohu požadavky kladené na muže, ze kterých androgynie skýtá cestu ven, ale o to mi teď nejde. Zaprvé, plod v těle matky se dost dlouho vyvíjí jako ženský a teprve později dochází k jeho transformaci na mužský, jak dokazuje i fakt, že muži mají bradavky. Zadruhé, po devět měsíců těhotenství je mužský plod reálným androgynem, tělesně spojeným se svou matkou v jednu bytost. A zatřetí, androgyn představuje dokonalou bytost, schopnou neomezené tvorby včetně těhotenství, což mužům zůstává odepřeno. Na jednu stranu je podle mě mužská androgynie výrazem touhy po ztracené ženskosti a ráji v matčině lůně, na stranu druhou touhou po něčem, co by muži chtěli, ale čeho nikdy nebudou moci dosáhnout.
Abych to ukončil. Nechci vás nabádat k tomu, abyste si rovnou navlékli podprdu své holky a vycpali košíčky fuseklema. Ostatně androgynie je hlavně záležitostí duchovní a tady leží její výzva. Zkusme na chvíli potlačit jang a nechat v sobě působit i trochu jinu, zkrátka objevme svou ženskou stránku. Tohle určitě žádnému chlapovi neuškodí, spíš naopak. A až se budete milovat se svými protějšky, uvědomte si, že v tom jediném krátkém okamžiku, o který běží, nejde jen o křeč chámovodů, ale o zření té nejpůvodnější prapodstaty. Tož tak.
