Může se zdát nefér srovnávat Browna s Umbertem Ekem, nicméně autorova intence přiblížit se Ekovu Jménu růže nebo Foucaltovu kyvadlu je natolik zřejmá, že se podobnému srovnání nelze vyhnout. Člověk přitom nemusí být literární vědec, aby si uvědomil formální i obsahové slabiny Brownova psaní.
Zatímco Eco dokázal ve Jménu růže informace o středověkých herezích ústrojně včlenit do rozhovorů Viléma z Baskervillu s Adsonem z Melku, Brown pravidelně přerušuje dobrodružství Roberta Langdona a Sophie Neveuové vsuvkami v jakémsi encyklopedickém stylu. Jestliže to starověkým a středověkým autorům přidává na půvabu, v případě současného spisovatele to na mě působí rušivě, ne-li jako projev neumětelství.
Brown však podkopává svému fikčnímu světu nohy na mnoha jiných místech. Lze věřit, že Američan, který má problém s řazením v ukradeném taxíku, bude o hodinu později bez problémů šoférovat (rovněž ukradený) pancéřový vůz? Nejhorší bylo, že identitu záhadného Učitele jsem zjistil asi sto stran před oficiálním odhalením, což je u podobného druhu literatury vždycky průser.
To, co dělá z Ekova Jména růže jeden z nejlepších uměleckých románů a z Brownovy Šifry mistra Leonarda hloupý škvár, však spočívá někde jinde. Ekovy fabulace je založena na velkém množství historických faktů, což z jeho knihy dělá tzv. otevřené dílo (opera aperta). Jinými slovy, jeho dílo je otevřené širokému spektru čtenářů: dělník si ho přečte jako detektivku, historik jako pojednání o dějinách církve a oba si přijdou na své.
Brownovi bohužel naprosto chybí Ekova erudice, a si vypomohl mnoha polopravdami i vyloženými nesmysly. Nelze si nevšimnout jisté bulvarizace, kdy jsou některé motivy do knihy vloženy spíše proto, aby udělaly z knihy bestseller, než že by byly v příběhu zapotřebí. To sice spolehlivě očaruje dělníka od běžícího pásu (bez urážky), ale průměrně vzdělaného čtenáře to stejně spolehlivě odradí.
Člověk zrovna nemusí vědět, že v době konání nicejského koncilu už novozákonní kánon dávno existoval nebo že na něm nebylo „uzákoněno“ Ježíšovo božství, jak tvrdí Brown, aby mu došla ubohá intelektuální úroveň jeho románu. Každému asi dojde, že křesťanská církev nemohla v Bibli svést vinu za dědičný hřích na Evu, protože tohle bylo ve Starém zákoně dávno před tím, než se tesařův syn vůbec narodil. Atd., atd., atd.
Šifra mistra Leonarda je zkrátka béčkový konspirační román, s nímž nestojí za to mařit čas a který si nezaslouží pozornost, jež je mu věnována. Tváří v tvář jeho celosvětovému úspěchu tak docela fandím katolické církvi, která se proti němu ohradila. Doktrinální důvody, které ji k tomu vedly, mě moc neberou, ale zvednout hlas proti blbosti má smysl vždycky.
