Původní římský kalendář měl v nejstarších dobách nejspíše jen deset měsíců o 304 dnech. Začínal jako u většiny zemědělských společenstev v jižní Evropě březnem, kdy byly zahájeny polní práce. První měsíc roku Martius byl zasvěcen Martovi, bohu války a ochránci rolnictví, druhý se nazýval Aprilis (od aperire – otvírat, protože se otevírají pupeny), třetí Maius (podle bohyně krásy Maji, matky Merkurovy) a čtvrtý Iunius (od bohyně úrody Junony, sestry Jupitera). Zbylých šest měsíců bylo označeno jen řadovými číslovkami Quintilis, Sextilis, September, October, November a December. Období od prosince do března, kdy se nekonaly žádné polní práce, nemělo název, ani se nepočítalo.
V 7. století př. n. l. legendární král Numa Pompilius údajně přidal další dva měsíce a protáhl rok na 355 dní (šlo tedy o kalendář lunární; ten by sice měl mít 354 dní, Římané však kvůli pověrčivosti dávali přednost lichým číslům). Nové dva měsíce se jmenovaly Ianuarius (podle dvouhlavého boha Jana) a Februarius (snad od slova februa, jež označovalo řemínky z kůže obětovaného zvířete, které se užívaly při očistných obřadech konaných právě v únoru).
Juliánská reforma zavedená roku 46 př. n. l. Caesarem znamenala především přechod ke kalendáři solárnímu a sjednocení začátku roku občanského s konzulským, který od roku 190 př. n. l. začínal 1. ledna. Odtud onen paradox, že je např. prosinec nazýván December (desátý), ačkoliv dnes je měsícem dvanáctým. Změny záhy doznaly i názvy měsíců. V roce 44 př. n. l. byl na návrh Marka Antonia přejmenován na Caesarovu počest Quintilis na Iulius a roku 8 př. n. l. byl Sextilis na Oktaviánovu počest změněn na Augustus.
Germáni používali zčásti vlastní, zčásti z latiny převzaté názvy měsíců, které se pokusil sjednotit Karel Veliký. Jejich jména byla následující: Wintarmanoth (zimní měsíc), Hornung (doslova bastard, přeneseně nepovedený měsíc), Lentzinmanoth (postní měsíc), Ostarmanoth (velikonoční měsíc), Winnemanoth (měsíc pastvy), Brachmanoth (měsíc orby úhorů), Heuvimanoth (měsíc sena), Aranmanoth (měsíc sklizně), Witumanoth (měsíc dřeva), Windumemantoh (měsíc vinobraní), Herbistmanoth (podzimní měsíc) a Heilagmanoth (svatý měsíc). Ještě v 18. století se používaly smíšené názvy Jenner, Hornung, Merz, April, Mai, Brachmonat, Heumonat, Augustmonat, Herbstmonat, Weinmonat, Wintermonat a Christmonat, ale na počátku 20. století převládla jména odvozená z latiny a nic na tom nezměnily ani pokusy nacistů o návrat ke germánským názvům.
Zvláštní kapitolu představují názvy měsíců ve francouzském revolučním kalendáři užívaném v letech 1792-1806. Autorem názvů byl básník Philippe-François-Nazaire Fabre d’Églatine. Roky tehdy začínaly podzimní rovnodenností a měsíce vyjadřovaly charakteristické počasí: Vendémiaire (měsíc vinobraní), Brumaire (měsíc mlhy), Frimaire (měsíc jinovatky), Nivôse (měsíc sněhu), Pluviôse (měsíc deště), Ventôse (měsíc větru), Germinal (měsíc klíčení), Floréal (měsíc květů), Prairial (měsíc luk), Messidor (měsíc žní), Thermidor (měsíc horka) a Fructidor (měsíc plodů). Všimněte si mimochodem, že názvy měsíců v každém čtvrtletí mají vždy stejné zakončení.
