„Pro nás je modrá barva studená, to se nám zdá být zcela zřejmé, ne-li nezpochybnitelné. Jenže pro středověkou kulturu je modrá naopak barvou teplou, protože je to barva vzduchu a vzduch je teplý a suchý.“
„Část svatých uzdravovatelů vděčí za své terapeutické či profylaktické schopnosti pouhému jménu. Výmluvný vztah mezi jménem světce a názvem nemoci není v různých jazycích vždy stejný, ctnosti jednotlivých svatých se v různých zemích odlišují. Ve Francii je tak svatý Maclou (Malo) vzýván v případě řady nemocí puchýřovitých (clous, »nežit«), zatímco v Německu ztělesňuje obdobnou roli svatý Havel (Gallus – die Galle, »dýměj«). Stejně tak vyléčí-li v germánských zemích slepotu či uleví bolesti v očích (die Augen) svatý Augustin, ve Francii je to svatá Klára (claire, »jasná«) a v Itálii svatá Lucie (slovní hříčka s latinským lux, »světlo«).“
„Běžný jazyk se až do 11. století nazýval »otcovským jazykem« (patrius sermo). Ve 12. století je však přejmenován na »mateřský jazyk« (sermo maternus), aby se tak výrazněji odlišil od latiny, jazyka nebeského Otce.“
„Roku 1388 potkal Jean de Chastillon, pařížský řemeslník, v pařížské ulici Thomase Castela, pikardského řemeslníka, který mluvil pikardským dialektem. »Z toho důvodu se jal pěstmi porážet řeč Pikardie a řečený Thomas, jenž byl Pikarďanem, se jal pokořovat jazyk Francie.« Žertovná potyčka však nabrala špatný směr a skončila soubojem na nože. Tato historka nás poučuje o tom, že když vedle sebe existují dva navzájem srozumitelné jazyky, jeden vždy nevyhnutelně vypadá jako deformace druhého a je považován za nižší.“
„Krátce po roce 1270, tedy těsně po rozšíření kultu svatého krále Ludvíka, zaznamenává Vilém z Chartres příběh o hluchoněmém, jenž byl u hrobu svatého Ludvíka uzdraven a začal mluvit nikoliv burgundštinou svého kraje, ale čistou francouzštinou, »jako by se byl narodil v Saint-Denis«. Zázrak překonává veškeré hierarchie a přirozené stupně vývoje, což však ani v nejmenším neznamená, že by pozbyly významu.“
„Našim necitlivým uším se zpěv jeví jako deformace přirozené řeči. Pro středověké a zajisté také antické posluchače byl zpěv naopak jejím dokonalejším vyjádřením, jež využívalo většího bohatství zvukových i výrazových možností jazyka.“
„V 5. a 6. století se situace otroků nejen nezlepšila, ale dokonce zhoršila. Církev podporuje osvobozování otroků, sama je však neosvobozuje, ba zakazuje si to. Osvobozovat otroky by znamenalo provinit se na Božím majetku, prohlašují jednomyslně tehdejší koncily.“
„Různé druhy smluv v merovejských a karlovských formulářových sbírkách dokládají, že lidé vstupovali do otroctví z vlastní vůle. Tato praktiky schvaloval dokonce sám zákon: »Kdožkoli se sníží k tomu, aby se prodal, není hoden svobody«, prohlašuje například vizigótský zákon.“
„Proto se tolik rozšířily tělesné tresty, jež se Karel Holý snažil nesměle usměrnit, když roku 864 zakázal, aby otroci i rolníci (tedy lidé teoreticky svobodní) byli biti velkou sukovicí, a doporučil, aby se k témuž účelu užívalo pouze tenčí hole.“
„V eposu o Gilgamešovi vypravěč říká, že Gilgameš byl ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Je to stejně nemožné jako geometrická trisekce úhlu. Pokud bychom na počátku vyšli z bohů a ze smrtelníků, ke vzniku Gilgameše by bylo potřeba nekonečného množství generací, v nichž by se mísila krev bohů a lidí.“
