První úryvek se týká názorů Filóna Alexandrijského na stvoření světa:
„Bůh stvořil vesmír, [...] protože si přál podělit se s ním o svou dobrotu, ale jednal prostřednictvím svobodného úradku, jenž nebyl úměrný jeho neomezené moci, nýbrž »schopnostem těch, kdo dobrodiní přijímali.« Logos existující v přírodě tak bděl nad harmonií v pohybu nebeských i pozemských těles a nad přetrváváním živých bytostí. Ale kdyby byl Bůh chtěl, mohl stvořit zcela jiný svět, stejně jako může svobodně překračovat své zákony, jak dokládají zázraky dosvědčené v Písmu.“
Druhý úryvek je citátem ze spisu sv. Augustina O užitečnosti víry (De utilitate credendi):
„Jestliže vskutku nemůžeme věřit v to, co neznáme, jak, ptám se, se děti podrobí svým rodičům a budou jim prokazovat svou lásku, nebudou-li věřit, že to jsou jejich rodiče? Neboť rozum to nemůže poznat; pouze na základě matčina svědectví člověk věří, že ten a ten je jeho otcem. [...] My však přesto věříme, a to bez nejmenšího váhání, uznávajíce vše, co nemůžeme vědět. Není snad zřejmé, že kdyby tomu tak nebylo, byla by rodinná láska, toto posvátné pouto lidstva, zhanobena tím nejzpupnějším zločinem? Kdo totiž, i kdyby to byl blázen, by toho člověka, který konal své synovské povinnosti vůči těm, o nichž věřil, že jsou to jeho rodiče, pokládal za provinilého, i kdyby jimi nebyli? A kdo by naproti tomu nesoudil, že zasluhuje vyhoštění ten, kdo nemiluje své zřejmě pravé rodiče, protože se bojí, aby nemiloval falešné?“
Poslední úryvek se opět týká sv. Augustina, tentokráte jeho názorů na zázraky:
„Své konečné stanovisko vyjádřil zcela jednoznačně v De civitate Dei a v traktátu De utilitate credendi: podle něj jsou všechny přírodní skutečnosti stejně překvapivé a dokonce zarážející, ale člověk jim natolik přivykl, že je již nedokáže vnímat v jejich pravé podobě. A tak si Bůh vyhradil právo na některé »ojedinělé« skutky, aby člověka překvapil a dovedl k uznání své všemohoucnosti. [...] Biskup z Hippo vlastně v zásadě definuje zázrak podle individuální psychologie: »Zázrakem nazývám vše, co se jeví jako těžko pochopitelné a nevídané a co přesahuje očekávání nebo chápání užaslého člověka.« Tato formulace se ukázala jako dostatečně široká a zároveň přizpůsobivá: na jedné straně totiž staví naroveň prosté divy, překvapivé jevy a zázraky jako takové; na druhé straně uznává právo rozumu namítat, že to, co je zázračné pro člověka nevědomého, nemusí být nutně zázračným pro člověka znalého.“
