Byl krásný jarní den, slunce svítilo, ptáci cvrlikali, v příkopech se valila voda z roztálého sněhu a Tomy s Anikou běželi k Pipi. Pipi ještě spala. Jako obvykle měla nohy na polštáři a hlavu pod pokrývkou. Anika ji trochu štípla do palce u nohy a řekla:
„Vzbuď se!“
Pan Nilson už byl vzhůru, vyskočil si na lampu u stropu a uvelebil se na stínítku. Po chvíli se pod pokrývkou něco pohnulo a pak vykoukla zrzavá hlava. Pipi otevřela oči a zeširoka se usmála. Posadila se na okraj postele a natáhla si punčochy, jednu hnědou a druhou černou.
„Co dnes budeme dělat, Pipi?“ ptal se Tomy. „My nemáme školu!“
Pipi si upletla copy a zamyslela se.
„Co kdybychom zašli do města nakoupit?“ řekla nakonec.
„Ale nemáme peníze,“ namítl Tomy.
„Já přece mám,“ řekla Pipi a otevřela kufr plný zlatých mincí. Nabrala jich pořádnou hrst a strčila si je do kapsičky, co ji měla v zástěře vepředu zrovna na břiše.
Za chvíli si Tomy, Anika a Pipi s Panem Nilsonem na rameni vykračovali do města. Pipi táhla vozíček. Děti šly nejdřív kus cesty po silnici, ale brzy odbočily na pěknou pěšinku, která se vinula hájem bříz a lískového křoví.
„Měli bychom si natrhat houby,“ řekla Pipi a utrhla krásně červenou muchomůrku. „Jestlipak je jedlá,“ pokračovala. „Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Třetí možnost přece není.“
Ukousla si velký kus a spolkla ho.
„Docela ujde,“ řekla spokojeně.
„Jednou si takové houby usmažím,“ dodala a zbytek houby vyhodila vysoko až nad vrcholky stromů.
O kus dál byla skála, na kterou se dalo snadno vylézt.
„Zajímalo by mě, jestli je těžké létat,“ řekla Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skály. Byli dost vysoko a skála se v tom místě svažovala prudce jako zeď.
„Slétnout dolů, to asi nebude tak těžké,“ dodala. „Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím!“
„Ne, Pipi!“ křičeli Tomy i Anika. „Prosím tě, Pipi, nedělej to!“
Ale Pipi už stála u samého okraje.
„Všechno lítá, co peří má,“ křikla. Jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu. Neuběhlo ani půl vteřiny a ozvalo se bouchnutí. Pipi spadla na zem. Tomy a Anika si lehli na břicho a vyděšeně se dívali přes okraj skály dolů. Pipi vstala a očistila si kolena.
Najednou děti zjistily, že zmizel Pan Nilson. Zřejmě si udělal výlet pro sebe. Pipi to tak rozzlobilo, že si zula jednu botu a hodila ji do veliké, hluboké louže.
„Když si člověk někam vyjde, tak nikdy nemá s sebou brát opice,“ řekla. „Měla jsem Pana Nilsona nechat doma, mohl chytat koni blechy. K tomu se hodí líp, než chodit na výlet,“ uzavřela Pipi a vlezla rovnou do louže, aby si vylovila botu. Voda jí sahala až po pás.
„Takovou příležitost k umytí vlasů přece nepropásnu,“ řekla Pipi, ponořila se pod vodu a zůstala v ní tak dlouho, až začaly vystupovat bubliny.
„Vidíte, a nemusím ke kadeřnici,“ řekla spokojeně, když se konečně zase objevila.
A vida, kdo to seděl o kus dál na borovici? Pan Nilson. Cucal si ocas a tvářil se smutně. Copak se sluší nechat malou opičku v lese samotnou? Honem slezl z borovice, vyskočil Pipi na rameno a jako vždycky, když měl radost, zamával slamáčkem.
V městečku bylo hodně obchodů. Právě se rozzářilo slunce, že byla radost se podívat, když se na hlavní třídě objevily tři postavy. Byli to Tomy, Anika a úplně promočená Pipi, která za sebou zanechávala mokrou čáru. Prohlížela si na ulici všechny nápisy a zkoušela si je přeslabikovat.
„Lé – kár – na, aha, tam se chodí nakupovat pilulilulky, že jo?“ zeptala se.
„Pilulky,“ opravila ji Anika.
„To si tam musím taky nějaké koupit,“ prohlásila Pipi.
Za pultem v lékárně stál lékárník a počítal pilulky. Vtom vstoupili Pipi, Tomy a Anika a přihrnuli se k pultu.
„Prosila bych čtyři litry léku,“ řekla Pipi.
„Jakého léku?“ zeptal se lékárník.
„Tak třeba něco proti černému kašli a kuřím okům a bolení břicha a zarděnkám a proti tomu, když někomu uvízne v nose hrášek, a tak různě. Zkrátka mi dejte nějaký pořádný lék.“
Lékárník řekl, že takový lék vůbec není. Tvrdil, že každá nemoc vyžaduje jiný lék, a když Pipi vyjmenovala ještě asi deset dalších nemocí, ze kterých by se chtěla vyléčit, přinesl na pult celou sadu lahviček. Pipi zaplatila, sebrala lahvičky s léky, pozdravila a šla.
Tomy a Anika šli za ní. Na ulici Pipi postavila lahvičky na zem.
„Dospělí jsou hrozní nešikové,“ řekla. „Dal mi těch lahviček – kolik? – osm, a přitom by se to všechno vešlo do jedné. Ještěže má člověk sám trochu zdravého rozumu.“
Nato všechny lahvičky odzátkovala, slila léky dohromady do jedné z nich a pořádně jí zatřepala. Pak si ji přiložila k ústům a pořádně se napila. Anika, která si všimla, že některé léky jsou jenom k zevnímu upotřebení, dostala o Pipi starost.
„Ale Pipi,“ řekla, „jak můžeš vědět, jestli to není jedovaté?“
„To by se přece poznalo, ne?“ řekla Pipi zvesela. „Nejpozději zítra to budu vědět určitě. Když do zítřka neumřu, tak to jedovaté není, a v tom případě to můžou pít i miminka.“
Tomy a Anika o tom chvíli přemýšleli. Pak řekl Tomy váhavě a trochu sklesle:
„Ale co když to jedovaté je, co potom?“
„Víte co? Mně se zdá, že je to moc dobrý lék! Už teď se cítím mnohem líp. Hlavně vzadu.“ A Pipi pohupovala zadečkem sem tam. Pak vzala vozík a houpavým krokem vykročila domů k vile Vilekule.
Tomy a Anika si dělali starosti, co Pipi dělá, a když se k večeru začalo stmívat, už to nemohli vydržet.
„Musíme se na ni jít alespoň podívat,“ řekl Tomy.
„Tak běžte,“ řekla paní Settergrenová. „Ale ať jste brzy doma!“
A Tomy a Anika běželi. Pipi seděla uprostřed kuchyňského stolu, na klíně měla Pana Nilsona a na rtech šťastný úsměv.
„Veselé Vánoce přeju,“ řekla. V kamnech hořelo a vedle v truhlíku na dříví stál kůň a na uvítanou zdvořile hrabal předním kopytem.
„Teď ale vlastně nejsou Vánoce,“ řekl Tomy.
„Jsou,“ řekla Pipi. „Ve vile Vilekule jde kalendář pozadu. Budu si ho muset dát seřídit, aby se mi neopožďoval.“
Tomy se najednou zachmuřil.
„Já nechci být nikdy velký,“ prohlásil.
„Já taky ne,“ přidala se Anika.
„Kdo říká, že musíme,“ namítla Pipi. „Jestli se nemýlím, tak tady někde na to mám pililulky.“
„Jaké pilulky?“ divil se Tomy.
„Takové moc zdravé pililulky, po kterých se neroste a nikdy ze člověka není dospělý,“ řekla Pipi a seskočila ze stolu. Dala se hned do hledání a prohledala všechny skříně a zásuvky, až našla něco, co se navlas podobalo třem zažloutlým hráškům.
„Hrách,“ vyhrkl užasle Tomy.
„Kdepak hrách,“ řekla Pipi. „Tohle není hrách. To jsou strčprstkrcké pililulky. Dostala jsem je kdysi dávno v Rio de Janeiru od jednoho starého indiánského náčelníka, když jsem se mu náhodou zmínila, že o to nijak zvlášť nestojím, abych vyrostla a byla dospělá.“
„A na to stačí tyhle malé pilulky?“ zeptala se pochybovačně Anika.
„Jéje, a jak,“ ujišťovala ji Pipi. „Ale musíš je sníst ve tmě a říct při tom:

 

Strčprstkrcká pililulko,

nechci vyrůst, čárymáryfulko.“

 

„Já si tu pilulku netroufám sníst,“ děsila se Anika. „Co když to řeknu špatně.“

„Proč bys to řekla špatně,“ uklidňovala ji Pipi.

Nejdřív zhasli všechny svíčky. V kuchyni nastala úplná tma, jenom dvířky u kamen pronikalo trochu světla. Děti si sedly dokolečka na podlahu a vzaly se za ruce. Pipi dala Tomymu a Anice po jedné strčprstkrcké pililulce. Bylo to tak napínavé, že měli pocit, jako by jim po zádech lezli mravenci. Za okamžik budou mít pililulky v žaludku a pak neporostou a nebudou vůbec nikdy velcí. To bude báječné!

„Teď!“ šeptla Pipi.

Spolkli je.

„Strčprstkrcká pililulko, nechci vyrůst, čárymáryfulko,“ řekli všichni tři najednou.

A bylo to. Pipi rozsvítila.

„To je nádhera,“ řekla. „Teď nevyrostem a nikdy nebudeme mít kuří oka ani žádné jiné trápení. Měla jsem sice ty pilulky dlouho ve skříni, takže není stoprocentně jisté, že z nich ta síla nevyprchala, ale rozhodně máme naději!“

Vtom někdo zabouchal na dveře. Byl to Tomíkův a Aničin tatínek. Přišel, aby děti odvedl domů. Říkal, že už je dávno čas jít spát.

Pipi doprovodila hosty na verandu a dívala se za nimi, jak mizí cestičkou v zahrádce směrem k vrátkům. Když Tomy a Anika s tatínkem došli k vrátkům, zaslechli, že na ně Pipi volá. Zůstali stát a poslouchali. Koruny stromů šuměly, takže jí skoro nebylo rozumět. Ale přesto poznali její hlas:

„Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

 

(koláž z kapitol Pipi uspořádá výlet, Pipi slaví narozeniny, Pipi nakupuje, Pipi najde spunka a Pipi Dlouhá punčocha nechce být velká)