Hned ze začátku chci předeslat, že sám jsem voličem pravicovým, byť současně stále více znechuceným, takže mé výtky nejsou rázu světonázorového, ale mají zdroj čistě v pifce na hlupáky. Začněme slovinským europoslancem Mihaelem Brejcem.
„Třetí základní charakteristický rys pravice lze také odvodit z etiky. Jde o úctu k jednotlivci a ochranu rodiny. Nestavíme se proti homosexuálům; ať žijí své životy tak, jak si to oni přejí. Avšak nedovolíme jim vnucovat nám jejich názory na to, jaký je správný způsob života.“
Nevím jak pan poslanec, ale já jsem nikdy neměl dojem, že by mi homosexuálové kdykoliv cokoliv vnucovali. Má-li na mysli uzákonění registrovaného partnerství, pak jde o stejně hloupý argument, jako kdyby tvrdil, že legalizací měkkých drog nám někdo vnucuje pěstování konopí na zahrádce za domem a kouření trávy.
„Čtvrtým klíčovým rysem je vlastenectví. Lidská bytost potřebuje domov, rodinu a vlast. Stejně jako potřebuje domov, potřebuje mít také vlast. Vlast představuje hodnotu, a to nejen proto, že každý potřebuje mít pocit, že někam patří, ale především kvůli uvědomění si vlastní kultury, jazyka a kořenů.“
To by bylo hezky řečeno, kdyby o pár stránek dál nestálo:
„Se zvýšenou mobilitou obyvatelstva rostou také možnosti získat zaměstnání, jelikož volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb zvyšuje ekonomický růst.“
Jak jde o peníze, musí jít domov, vlast a kořeny stranou. Zkrátka si zabal svejch pár švestek a mazej za prací! Pan poslanec si občas protiřečí i v rámci jedné věty:
„Klíčovými principy ve všech oblastech života jsou pro ně [pravicové strany] principy rovných příležitostí pro všechny, podporování schopných jednotlivců a solidarita s těmi méně šťastnými.“
Buď mají všichni stejné podmínky, pak ale nemůžu nikoho nijak podporovat, nebo podporuju ty nejlepší, ale pak nelze mluvit o rovných příležitostech (stranou nechávám, že rovné šance jsou utopická fikce hodná spíše levicového než pravicového politika). Proč prostě pan poslanec neřekne, že jde o vypěstování elity, což bych mu osobně nijak nezazlíval? Z ohledu na případné voliče to nebude, protože je považuje za úplné blbečky, co potřebují vodit za ručičku:
„Mohli bychom toto období [současnost] také nazývat krizí hodnot, protože běžný občan již není schopen rozlišit, co je správné a co je špatné. [...] To je také důvodem, proč chudší třídy nepřestávají podporovat ty, kteří je dotlačili na tento okraj společnosti, a proč nepodporují nové politické síly, které se snaží, aby prohlédli, a chtějí jim pomoci.“
Ne, děkuju! Blbost ovšem nekvete jen v postkomunistických zemích, ale i ve starosvětské Británii. Když další europoslanec Philip Bushill-Matthews hned na úvod napíše, že nikdy neměl rád politiky, lze to chápat jen jako nepovedené captatio benevolentiae. Co ale říci na tohle:
„Vidím škody, které napáchal socialismus nejen v mé vlastní zemi, ale po celém světě. Vidím chudobu, kterou hluboce zakořenil ve společnostech, vidím bídu, kterou v minulém století rozšířil.“
Marně vzpomínám, že by se v Británii někdy znárodňoval průmysl, nebo že by se kolektivizovalo zemědělství. Pan poslanec rovněž zapomíná na to, že v 19. století to byly právě strany sociálně demokratického ražení, které si vymohly založení odborů, zkrácení pracovní doby, nebo zákaz dětské práce, tedy něco, co jim nelze upřít. Podle posledního odstavce článku se však zdá, že socialismus přece jen do Británie proniknul:
„Slibuji, že budu bojovat spolu s nimi [kolegy z nových členských zemí] v této nové bitvě, která je před námi, v bitvě, která pošle socialismus zpět do minulosti tam, kam patří, v bitvě, která zajistí, že práva jednotlivce na svobodu, mír a prosperitu pro příští generace lze zajistit.“
Rétorika jak z 50. let! Obecným jevem ve vícero článcích je zkrat v podobě kladení rovnítka mezi neúspěch a neodpovědnost, případně slabost, tedy hodnocení neúspěchu jako charakterové vady či přinejmenším nedostatku, což ovšem odpovídá dávno známému faktu, že kapitalismus je vlastním dítkem protestantské morálky:
„Pravicová představa solidarity odpovědných s odpovědnými je mnohem spravedlivější než solidarita prezentovaná levicí, solidarita úspěšných s neúspěšnými, odpovědných s neodpovědnými.“ (Milan Cabrnoch, europoslanec)
„To je jedna z věcí, která je mi sympatická na pravicové politice, nabízí příležitost schopným nebo alespoň úspěšným a ti mohou poté dát práci slabším.“ (Luděk Tesař, ekonom)
Všimněte si prosím i oné zvláštní dichotomie schopný – úspěšný, která by si zasloužila zvláštní pojednání. Některé úlety pisatelů bych nespojoval ani tak s konkrétní politickou orientací, jako spíš s celkově vyšinutým pohledem na svět. Roman Joch, ředitel Občanského institutu, například píše:
„Rozdíl mezi nesocialistickým a socialistickým státem je velký. Stát nesocialistický sice občany rovněž zdaňuje, ale činí tak ve prospěch obecného dobra a k výkonu legitimních státních funkcí, jakými jsou obrana práv a svobody občanů, vynucování práva a pořádku, nastolování práva a spravedlnosti, trestání zločinců, ochrana před zahraničními hrozbami, rozsuzování sporů mezi občany a celkové udržování svobodného, spravedlivého řádu ve společnosti.“
Tenhle výčet trpí takovým stupněm abstrakce, že by ho klidně podepsal i komunista. Jde o nejobecnější možný výčet funkcí jakéhokoliv státu, ať nesocialistického, ať socialistického (ačkoliv pisatel se snaží navodit opačný dojem). Docela mě děsí i pojem „obecné dobro“. Jestli to znamená, že vám vyvlastní půdu, aby na vašem bývalém pozemku mohly vyrůst tovární haly soukromé nadnárodní firmy, tak pámbů s námi. Podobně uvažuje i Susan Harlandová, britská zdravotní sestra:
„Konzervativci mají důslednější přístup ke kontrole nákazy a učinili by opatření na podporu zdravotnické profese v jejím každodenním boji za prevenci šíření nákazy.“
Nejenže se v článku neustále operuje pojmem nákaza, aniž by bylo upřesněno čím, takže to působí, jako by nebohá sestra jenom ventilovala nějakou svou obsedantní psychózu, nejenže se tu opět objevují válečné metafory, které nepřípustně přesouvají pozornost z obsahové stránky sdělení k jeho emocionální náplni, ale především se tu dělá politikum z něčeho, co by mělo být věcí ryze odbornou a naprosto apolitickou (a jak věřím, také jí je). Do třetice výrok španělské europoslankyně Any Mato Adroverové:
„Žijeme ve světě, kde je potřeba nových forem spolupráce, které by se podílely na vyřešení globálních problémů, jakými jsou klimatické změny, nutnost zachovat a zkrášlovat životní prostředí, naléhavost spočívající ve vypořádání se s demografickými a migračními změnami, technologická a energetická modernizace a boj s problémy týkajícími se světové bezpečnosti a terorismu.“
Pominu-li naprostou bezobsažnost dané pasáže, jakou bych očekával od gymnazisty, který chce odbýt slohovku opsáním několika frází z novin, ale nikoliv od člena vrcholné politické instituce, musím se zastavit u spojení „zachovat a zkrášlovat životní prostředí“. Kdy lidé konečně pochopí, že na přírodě není potřeba nic zkrášlovat, že stačí jednoduše nechat ji na pokoji, aby si mohla pomoci sama, a omezit se na nejnutnější reparaci toho, co jsme zmrvili my sami?! Abychom nekončili chmurně, přidám jeden vtípek z kategorie těch nechtěných:
„Mám pověst štiky, která čistí rybník od mrtvol či nemocných nebo pomalých ryb. [...] Jde mi o změny, které by vedly k odstranění nadměrné administrativní zátěže, o snížení vysokých daní a k výraznému zeštíhlení státní správy a zejména přebujelých ministerstev, protože ryba jak známo smrdí od hlavy.“ (Luděk Tesař, ekonom)
Jak víme z Oty Pavla, platí to především pro štiky...
