Sedmidenní týden vznikl v Přední Asii, ale zda je babylonského původu, zůstává sporné. Poprvé je přesvědčivě doložen u Židů, kteří prvních šest dní nazývali řadovými číslovkami a pouze pro sedmý den klidu měli zvláštní označení sabat. Podobně nenápaditě si zprvu počínali Římané se svým osmidenním týdnem, v němž nesly jednotlivé dny označení A – H (osmý den se případně nazýval nundinae).
V průběhu 1. století př. n. l. se začal v Římě souběžně používat i sedmidenní týden, částečně pod vlivem judaismu, částečně jako výsledek seznámení s východními astrologickými představami. Jednotlivé dny nesly názvy dies Solis (den Slunce), dies Lunae (den Měsíce), dies Martis (den Martův), dies Mercurii (den Merkurův), dies Iovis (den Jupiterův), dies Veneris (den Venušin) a dies Saturni (den Saturnův). Židovský sabat přitom připadal na dies Saturni, který Římané nechápali jako poslední, nýbrž jako první v týdnu. Teprve s mithraismem a kultem Neporazitelného Slunce se ve 3. století přesunul začátek týdne na dies Solis, tedy neděli.
Křesťané převzali sedmidenní týden od židů včetně označování dnů řadovými číslovkami, ale zároveň byli ovlivněni týdnem planetárním, byť to mnozí autoři považovali za pohanské. Zatímco židé měli šest dnů na práci, ale sedmý patřil Bohu, křesťané považovali veškerý čas za „čas boží“, a proto je označovali názvem feria (svátek) s řadovou číslovkou. Pouze pro neděli se vžil alternativní název dies Dominicus nebo krátce Dominica (podle dies dominica resurrectionis – den Vzkříšení Páně) a pro sobotu z hebrejštiny odvozené sabbatum.
Církevní označení dnů se z románských jazyků uchovalo pouze v portugalštině (domingo, segunda feira, terca feira, quarta feira, quinta feira, sexta feira, sabbado). V jiných románských jazycích zůstalo církevní označení pro sobotu a neděli, ostatní dny mají jméno podle planetárního týdne (např. v italštině: domenica, lunedi, martedi, mercoledi, giovedi, venerdi, sabato).
Germáni nazvali dny v týdnu po vzoru římského planetárního týdne, ale místo římských dosadili své bohy, tedy místo Marta Ziu/Týra, místo Merkura Wodana/Ódina, místo Jupitera Donara/Thóra a místo Venuše Friggu/Freyu. Pouze v případě Saturna, jenž neměl obdobu v germánském panteonu, postupovali úpravou latinského názvu (anglické Saturday), převzetím křesťanského jména soboty (jiho- a západoněmecké Samstag ze sabbatum/sambatum), nebo vytvořením názvu vlastního (německé Sonnabend, tedy předvečer svátečního Sonntagu, či severské lördag/lørdag, den lázně). Jedinou další změnou bylo vypuštění Wodanova jména a zavedení názvu Mittwoch (doslova: střed týdne) pro středu v německy mluvících oblastech.
Názvy slovanských dní až na sobotu na rozdíl od románských a germánských jazyků nijak nesouvisejí s latinskými jmény a byly utvořeny zcela samostatně. Týden začínal nedělí, nazvané podle toho, že se nedělá (výjimku představuje ruština, používající voskresenje – vzkříšení), následovalo pondělí (doslova: po neděli), úterý (od vtorý – druhý, rozumí se po neděli), středa (prostřední den v týdnu), čtvrtek (čtvrtý po neděli), pátek (pátý po neděli) a sobota (od sabatu).
Závěrem něco ke slovu týden. Doslova znamená týž den (viz průhlednější slovenské týžden), jinými slovy časová jednotka, po jejímž uplynutí znovu nastane stejný den v sedmidenním cyklu. V 19. století proto chtěli jazykoví brusiči kodifikovat starší skloňování týden – téhodne – témudni..., což se však zjevně neujalo.
