V časech porevolučních několik mých ujetějších spolužáků začalo poslouchat dysrytmický šum, který si hrdě říkal Svatý Vincent, sám jsem však, kromě obalu s Buddhou s volantem nad hlavou, z této desky neznal nic. Až dnes jsem toto eponymní album slyšel, a musím hrdě říci, že se moje tehdejší představa od reality moc neodlišovala. Pro lepší ilustraci si doporučuji přečíst i menší zamyšlení s Vincentem. Přestože jsem před pár dny prodělal zánět středního ucha, myslím si, že moje neodkladná potřeba pošťourat se rezavým hřebíkem tamtéž s ním až tak nesouvisí.