Společně jsme si jeli zaběhat do Santa Moniky na pláž. Měl jsem trochu strach, že mi utečou, protože u nás ze zásady nedobíhám ani tramvaj, ale nakonec jsem to byl já, kdo nasadil nejostřejší tempo. Ani speciální běžecké boty s odpruženou patou se nevyrovnaly mým prestižkám a mladistvému rozletu! A když jsem ze cviku přidal ještě pár shybů, Grace se úplně vážně zeptala, jestli jsem někdy sloužil v armádě. Jasně že jo, v armádě lidského ducha, zhruba od té doby, co jsem se naučil mluvit...
Když Katka s Grace popadly dech, vydali jsme se na pláž do Malibu. Zakotvili jsme až na severním konci u Malibu Lagoon, hnusného státem chráněného kačáku, kde se to jen hemží volavkami, pelikány, racky a jinou chamradí. Narozdíl od Santa Moniky nebo Venice je tady kamenité dno a břeh je pokrytý spoustou vyvržených chaluh. Poté co jsem se s lepší polovičkou poráchal ve vlnách, vydali jsme se směrem k molu. Narazili jsme při tom na zvláštního fialového tvora, něco mezi mušlí, medúzou, vetřelcem a obří vulvou Pamely Anderson Lee. Když jsme se vrátili, pobíhali po pláži pod přísným dohledem tlusté šerifky maníci v očíslovaných oranžových vestách a pilně spláceli svůj dluh společnosti. Doufám, že je nechala alespoň vykoupat...
Krátce po poledni jsme se sebrali a jeli na oběd. Přidal se k nám Ediz, Katčin turecký ctitel, vcelku směšný chlapík se zoufale pubertálním rozoumkem. Zajeli jsme do jednoho mexického podniku na Pacific Coast Highway a musím uznat, že zdejší salsa dokonale splnila mé představy o ostrém jídle, byť jsem si jí nemile potřísnil oděv. Přestože jsme byli s květinkou, tedy zvláště já, ze včerejška pěkně spálení, Jirka, Grace a Ediz chtěli ještě na pláž. Původně jsme měli namířeno do Venice, ale protože nebylo kde zaparkovat, dali jsme asi po hodině kroužení na Edize a zajeli až do Mariny del Rey.
Katka ještě potřebovala do práce nakrmit buňky a také já jsem měl už opékání na slunci dost, takže jsem vcelku uvítal, když jsme se k večeru zvedli a jeli domů. Cestou jsme se zastavili v obchoďáku Trader Joe’s, údajně jediném, kde se dá pořídit normální jídlo. Obávám se, že i v tom nejpodělanějším diskontu u nás je větší výběr čerstvé zeleniny a ovoce. Kupříkladu jsem si musel nechat zajít chuť na slepičí polévku, protože mrkev, petržel ani celer tu zkrátka nevedou, stejně jako základní koření nebo hořčici. Rovněž výběr sýrů je naprosto ubohý, takže šopský salát jsem nakonec připravil z Rosenborgu, dánského modrého sýra. Teď se Katka kouká na Boys Don’t Cry s Hilary Swankovou v hlavní roli, na což jsem se odmítl dívat, protože posledně mi to přivodilo závažný psychický otřes. Na zítřek jsem si naplánoval Los Angeles County Museum of Art a určitě napíšu, co pěkného jsem shlédl...
