Zahrádkaření a chalupaření bylo opravdu za minulého režimu prostředkem úniku z neradostné reality. Nelze však zapomínat, že zahrádkaření má u nás mnohem delší, minimálně předválečnou tradici (viz Čapkův Zahradníkův rok). V jistém smyslu lze mluvit o zahrádkaření přinejmenším od počátku novověku. Dělný lid byl samozřejmě zaměstnán převážně v zemědělství, takže neměl zájem dělat totéž ještě ve volném čase, ale společenské vrstvy vzdálené práci na poli, hlavně šlechta, si tento nedostatek vynahrazovaly opravdu velkoryse zakládáním opravdu velkorysých zahrad.
Dodnes si vzpomínám na Bartošku z Osady havranů a jejích pokračování, jak kráčí mezi brázdami a rukou rozmítá zrno. Jestliže lidstvo opravdu zažilo nějakou zásadní revoluci, pak to nepochybně byla revoluce neolitická. Na úrovni lovce či sběrače se člověk způsobem získávání potravy de facto neodlišoval od zvířat. Teprve přechodem k zemědělství učinil zásadní krok vpřed. Na první pohled se to nezdá, ale šlo o náročný intelektuální výkon – odhalit kauzální souvislost mezi zasetým zrnem a vzešlou úrodou nebo schopnost naplánovat setbu na příští rok není ničím samozřejmým.
Dnes již většina z nás nepěstuje obilí či tuřín a koneckonců i zemědělci využívají k polním pracím mechanizaci. Někde hluboko v nás však, jak se domnívám, stále dřímá neolitický člověk, který touží vzdělat zemi a podrobit ji své vůli, byť i výsledkem bylo něco tak neužitečného, jako jsou jiřiny. Kdo vidí v zahrádkaření pouhý útěk před shonem dnešní doby, sotva vysvětlí, proč jsou lidé schopni věnovat tolik dřiny vlastní mrkvi, když si ji mohou jednoduše koupit v zelenině, a nejdou se raději projít do lesa. Pokud se však na zahrádkaření díváme jako na návrat k základům lidského tvůrčího sebeuplatnění, hned se stane všechen prolitý pot mnohem srozumitelnějším.
