Jdu plochým korytem mělkého potoka, protékajícího hlubokou roklí. Přestože dno tvoří jemný písek a oblázky, je pevné a nijak se pode mnou neboří. Břehy pokrývá smaragdově zelená tráva se stébly tenkými jako vlas a hebkými jako plyš. Hliněné stěny prorostlé kořeny se znenadání mění na lehce zkosené cihlové zdi a rokle plynule přechází v pevnostní příkop, který se několikrát láme do pravého úhlu. Za jednou ze zatáček dorazím na břeh nevelkého jezera, z něhož je potok napájen.

Stěny se zde trochu rozestupují, ale i tak tu panuje zvláštní přítmí. Teprve nyní si všímám bohaté vegetace, která bují všude okolo. Na duhových stromech připomínajících tisíckrát zvětšené paličky plísně sedí pestrobarevní ptáci s lidskýma očima. Když se jich pokusím dotknout, začnou zběsile tlouci křídly, ale přesto nikam neulétnou – překvapeně zjišťuju, že jsou to plody oněch stromů. V korunách se míhají malé růžolící opice s potměšilým výrazem. Jejich vřískot náhle probouzí pohyb u mých nohou. Zděšeně couvám před modře žíhanou rostlinou s dužnatými listy a masitým květem opatřeným velkou pavézou. Plazí se ke mně jako kobra s roztaženou kápí a v jeho středu sebou na způsob rozeklaného hadího jazyka zmítá dlouhá blizna.

Z ničeho nic si všímám úzké průrvy ve zdi, jíž je vidět pěšina vedoucí přes sklizená pole a očesané sady a za humna venkovských stavení. Škrábu se po hromadě vydrolených cihel k úzkému průlezu, abych se co nejdříve dostal z toho hrozivého místa. Hned na druhém konci průrvy se potkávám se shrbenou stařenkou nesoucí na zádech prázdnou nůši. Ptám se, zda cesta vede do vsi a varuju ji před lidožravými rostlinami. Stařenka jen mávne rukou a jde dál. Když se otočím, spatřím prachobyčejný les a stařenku kosící jetel pro králíky.