Poslal jsem do redakce Respektu dopis, ve kterém jsem vytkl některé jazykové ohavnosti objevující se ve článcích. Můj dopis a odpověď na něj si můžete přečíst níže.

Dnešní den moje míra adrenalinu přesáhla běžnou úroveň díky mému skvělému mobilnímu operátorovi. Ty zmrdi britský mne totiž fakt vytočili.

Minulý týden jsem měl zvláštní sen. Bloudil jsem po lese a snažil se najít cestu k jakémusi uměleckohistoricky zajímavému kostelíku. Pod stromy ležela spousta sněhu, který rychle odtával, takže v proláklinách se tvořily hluboké tůně plné ledové vody, jež mě nutily se neustále vracet a hledat jiné stezky. Čas od času jsem někoho potkal a optal se na směr, ale snad jsem vždy chybně zahnul, nebo mi radili špatně, správnou cestu ne a ne najít. Přitom jsem celou dobu slyšel varhany a dětský, ba přímo andělský zpěv, který jasně dokládal, že kostelík musí být blízko, co by kamenem dohodil.

Ještě včera odpoledne mi jméno Tommy Emmanuel nic neříkalo. Po jeho pátečním koncertu v Paláci Akropolis musím prohlásit, že jsem v životě neviděl lepšího kytaristu.