Protože listí letos prošlo již všechny barvy duhy a stává se spíše přítěží na chodnících, přichází čas melancholie a účtování se životem, v kratším horizontu s létem. Přináším menší zamyšlení (nebo spíše slohové cvičení a spoustu dohadů) nad drobným artefaktem, který se mi právě válí na stole.

Před dvěma lety jsem si koupil nové LCDčko a jak jsem zjistil, bylo nutné upgradovat i grafickou kartu - ta stará totiž neměla DVI výstup. Upgradoval jsem na moji tehdy velmi levnou a dostupnou GeForce FX 5200 z GeForce 2 a tešil se na konečně výkon mne hodný.

V tuto sobotu jsem měl zcela haluzoidním způsobem možnost vyfotit pár otřesných fotek na mobil z místa, kam se pravděpodobně každý jen tak nedostane. Poetické odpoledne se tak změnilo na odpoledne kulturně historické.

Jakožto člověk (ano, vlastním přičiněním) závislý na nikotinu jsem konečně našel článek rezonující s některými názory, které se mi honí v palici. Zcela jasně z něj vyplývá to, co jsem celou dobu tak nějak tušil. Odkaz na něj ve světle tohoto textu dává věci ještě hlubší rozměr.

Při nedávné cestě metrem jsem si zahrál na paparazzi(ho) a vyfotil úkaz, kterému jsem nemohl uvěřit půl cesty mezi Andělem a Florencem. Ano, to na obrázcích je žena. Četla si knížku se jménem alá "Kulturistika a zdravá strava", což mi vzhledem k její konstituci těžkého tanku přišlo docela úsměvné. S odstupem času svůj výkon považuji za docela odvážný, její bicepsy měly totiž obvod mých stehen. Nemůžu si pomoct, ale tohle je trochu úlet, chudáka holky bych se nedotkl ani přehazovačkou na výhybky (cokoli méně odolného by totiž asi nepřežilo).