První rozhovor vede zprvu Dionysodóros a poté Euthydémos s Ktésippem:
„Tak tedy povìz mi, má¹ psa?“
„A velmi zlého,“ øekl Ktésippos.
„Nu¾e, má ¹tìòata?“
„Ba vìru, také taková.“
„Není-li tedy ten pes jejich otec?“
„Já sám jsem ho vidìl, jak se páøí s fenou.“
„Nu¾e, není-li ten pes tvùj?“
„Ov¹em¾e.“
„Tedy je otec a je tvùj, tak¾e podle toho je pes tvùj otec a ty jsi bratr ¹tìòat, ¾e ano?“
A hned zase rychle pøejal øeè Euthydémos, aby Ktésippos neøekl nìco døíve, a pravil: „Je¹tì mi odpovìz na malou otázku: Bije¹ toho psa?“
A Ktésippos zasmáv se øekl: „Pøi bozích ano; nebo» nemohu bít tebe.“
„To tedy bije¹ svého vlastního otce, ¾e ano?“
„Bylo by ov¹em mnohem spravedlivìj¹í,“ pravil, „kdybych bil va¹eho otce, ¾e zplodil tak moudré syny. Ale jistì asi, Euthydéme, u¾il spoleèný otec vá¹ i ¹tìòat od této va¹í moudrosti mnoho dobrých vìcí.“
Druhá rozprava se uskuteènila mezi Euthydémem a znovu Ktésippem:
„Zdalipak vidí,“ pravil Euthydémos, „i Skythové i ostatní lidé vìci schopné vidìní èi neschopné?“
„Ov¹em¾e schopné.“
„Tedy zajisté i ty.“
„I já.“
„Vidí¹ tedy na¹e plá¹tì?“
„Ano.“
„Ty tedy jsou schopné vidìní.“
„Náramnì,“ pravil Ktésippos.
„A co vidí?“ dìl on.
„Nic. Av¹ak ty se snad o nich domnívá¹, ¾e nevidí; tak jsi roztomilý. Ale zdá se mi, Euthydéme, ¾e nespì, le¾í¹ v spánku, a je-li mo¾no, aby èlovìk mluvil a nic neøíkal, ¾e i ty to dìlá¹.“
Poslední rozmluva, kterou jsem vybral, se odehrává mezi Dionysodórem a Sókratem:
„Ty tedy ví¹, co pøíslu¹í jednotlivým z øemeslníkù? Pøednì, komu pøíslu¹í kování, ví¹?“
„Zajisté, kováøi.“
„A co¾ hnìtení hlíny?“
„Hrnèíøi.“
„A co¾ zabíjení, stahování kù¾e, sekání masa na malé kousky, jeho vaøení a peèení?“
„Kuchaøi,“ dìl jsem já.
„Jestli¾e nìkdo bude konat vìci pøíslu¹né, bude konat správnì, pravda?“
„Rozhodnì.“
„Pøíslu¹í tedy, jak praví¹, kuchaøi sekání na kusy a stahování? Tvrdil jsi to, èi ne?“
„Tvrdil,“ øekl jsem, „ale odpus» mi to.“
„Je tedy patrno,“ dìl on, „¾e jestli¾e nìkdo kuchaøe zabije, rozseká, uvaøí a upeèe, udìlá vìci pøíslu¹né; a jestli¾e nìkdo bude kovat samého kováøe a hníst hrnèíøe, i ten bude dìlat vìci pøíslu¹né.“
„Ó Poseidóne,“ dìl jsem já, „to u¾ dovr¹uje¹ svou moudrost! Zdalipak se mi té nìkdy dostane tak, aby se stala mým vlastnictvím?“
