- - - -
4Buddhas 4Buddhas - Enlightened evolution through psychoactive being
- - - -

----
----

RSS Feed

Experimento

<<<

4Buddhas, 16:18:46 16.03.2006, peteno 6515x, 1 koment
Sekce: Literatura

Po naléhání èetbychtivého okoli (vèera u druhého piva) zveøejòujeme na¹i experimentální povídku v celku. Pozorný ètenáø si jistì v¹imne, ¾e stále není dokonèena, a kdo ví, jestli nìkdy vùbec dokonèena bude. Literatura je v¹ak hlavnì o fantazii, tak¾e není na ¹kodu, kdy¾ ji i vy na konci pøíbìhu zapojíte...

    Z otevøeného okna v pøízemí k Hyacintovi doléhal zvuk veèerních zpráv. Zatímco èekal, projely tøi tramvaje, ale Astarté nevystoupila ani z jedné. Podíval se na hodinky. Víc ne¾ vteøinovka, která uhánìla proti smìru zbylých ruèièek, ho pøekvapila drobná kvìtinka rozrazilu u jeho nohou. Bìhem okam¾iku se podivnì zkroutila, zèernala a nakonec z ní zbyla jen hromádka prachu. V tu chvíli se zvedl vìtøík a za chvíli u¾ po ní nebylo památky.

Podoby jeho psychické poruchy, jak si myslel, ho nemohly u¾ nijak pøekvapit, pøesto se tak stále dìlo. Nervóznì vytáhl krabièku cigaret a jednu z nich si zapálil. Hluboce vdechnul, zavøel oèi a vypustil dým nosními dírkami. Doufal, ¾e a¾ oèi opìt otevøe, uvidí strop svého pokoje a zjistí, ¾e to v¹echno byl jenom zlý sen. Jako v¾dy marnì. Za tu dobu si na pokroucené vnímání svìta docela zvyknul, ale jeho vèerej¹í zá¾itek byl tak ¹okující, ¾e ho prostì nìkomu musel sdìlit.

Znovu se podíval na hodinky na svém zapìstí. Minutová ruèièka se zase o kousek posunula. Èekal tu u¾ skoro dvacet minut. Veèerní zprávy plynule pøe¹ly na sportovní noviny a Astarté stále nikde. Musí zaèít jednat. Naposledy hluboce potáhnul z cigarety a nedopalek odhodil na kanálovou møí¾. Zohnul se a uchopil balíèek le¾ící u jeho nohou. Do prstù se mu zaøízl hrubý motouz a dnes u¾ potøetí pocítil onu zvlá¹tním zpùsobem uklidòující hmotnost. Naposledy se podíval smìrem k zastávce a vydal se pomalu se ¹eøící ulicí k parku. Na kraji dlá¾dìné cestièky pro pì¹í, která odvádìla pøípadné zájemce o romantickou procházku notnì zdivoèelou pøírodou mìstského parèíku z ulice, stála stará telefonní budka. Hyacint do ní vstoupil a po vhození nìkolika drobných mincí do lehce oprýskaného automatu vytoèil èíslo.

V tom zaslechl povìdomý hlas pøicházející odnìkud z dálky. Trhl sebou, av¹ak neohlédl se, aby pátral po zdroji zvuku. Vìdìl toti¾, ¾e nic takového neuvidí. Zachoval klid. Levá ruka svírající sluchátko pomalu klesala podél tìla, zatímco pravá hmatala po balíèku. Vzdálený hlas zvolna sílil a prokresloval se, vystoupla jeho melodiènost a posléze neodbytná vtíravost. Telefonní automat náhle zkapalnìl a se slizkým ¹plouchnutím stekl po stìnì budky. Pod sluchátkem se s jemným zajiskøením na konci zhoupla pøeru¹ená ¹òùra. Hyacint uvolnil stisk, nechal vyklouznout zmítající se sluchátko a v soustøedìní zavøel oèi. Kdy¾ bìhem sekundy zmobilizoval ve¹kerou duchapøítomnost a znovu oèi otevøel, nezaskoèilo ho, ¾e po telefonní budce nebylo ani památky. Na chodníku le¾elo pouze nìkolik drobných mincí. Sna¾il se nevnímat stále sílící zpìv pøecházející v nelidský jekot, který pulzoval v jeho bubíncích. Obìma rukama uchopil balíèek a rázným ¹vihem s ním mr¹til o zem. Balíèek v¹ak proti v¹emu oèekávání nedopadl, místo toho se mìkce zastavil nìkolik centimetrù nad dla¾bou. Hyacint chtìl po nìm chòapnout, ale balíèek ucukl a vzápìtí se pod motouzem materializovala dívèí ruka následovaná pa¾í a tìlem, které zlehka dokonèilo pøemet vzad.

"Astarté...," vydechl, ale jeho slova utonula v nyní ji¾ nesnesitelném v¹udypøítomném vøískotu.

Kdy¾ mu vèera z nebe spadl k nohám balíèek s jeho adresou, pova¾oval to jen za dal¹í ze svých pøeludù. Pak ho v¹ak zvedl ze zemì a pøekvapenì si uvìdomil jeho tíhu – balíèek byl skuteèný. Otøesen neèekaným zji¹tìním se rozhodl poèkat na druhý den a otevøít ho spoleènì s Astarté... A teï tu stála pøed ním, obleèená jen do svých vlasù, s oèima záøícíma jako Jitøenka a Veèernice a s vìneèkem rezekvítkù na skráních. Jako na povel se vùkol rozhostilo ticho a zvíøata, pozdraviv¹e halasnì svou paní, znovu upadla do bla¾eného spánku.

"Jak se ti líbil mùj poslední kousek?" zeptala se a políbila zkoprnìlého Hyacinta na tváø.

Ten, nìmý ú¾asem, nebyl schopen ze sebe dostat kloudné slovo. Sna¾il se zpracovat pøíval vjemù, kterého se mu dostalo v posledních pár vteøinách, ale jako by se ka¾dá synapse v jeho mozku chtìla z tohoto úkolu nìjak vyvléci. To, co vidìl, bylo prostì pøíli¹ bizarní.

"Ty..."

"Ano, já. Koho jsi èekal, ty mùj blázínku?", pousmála se Astarté a pohladila jeho spánek.

"Já... nechápu..."

"Nemusí¹, má lásko, hlavnì, ¾e u¾ jsme zase spolu..." odvìtila pokraèujíc v letmých dotycích. Nastala chvíle ticha, kdy se Hyacint pokou¹el roztìkanýma oèima zachytit její pohled, který v¹ak volnì klouzal po jeho tváøi a jakoby zkoumal ka¾dý detail jeho kù¾e. Po chvíli mlèení Astarté odstoupila a napøáhla ruku s balíèkem, který v ní celou dobu dr¾ela.

"Neotevøe¹ svùj dárek?"

Pohled na bílý balící papír pøevázaný motouzem vrátil Hyacinta tro¹ku blí¾ k realitì. Chtìl si tuhle nevy¾ádanou po¹tu otevøít s Astarté, ale teï mu to u¾ nepøi¹lo jako dobrý nápad. Byly dny, kdy se na její spoleènost tì¹il jako na nic jiného ve svém ¾ivotì, ale dnes její pøítomnost pùsobila spí¹e ru¹ivým dojmem. Pøíli¹ mnoho vjemù ho rozptylovalo a bránilo v soustøedìní. Mo¾ná ¾e obdr¾ení balíèku nebyla taková náhoda, jak si prvnì myslel. Potøeboval se koncentrovat. V zamy¹lení sáhnul do kapsy saka a sna¾il se vyhnout ¾ádostivému pohledu, jím¾ ho Astarté v oèekávání pozorovala.

"Stalo se nìco, miláèku?" V jejím hlase byla cítit úzkost.Hyacint z kapsy vytáhnul dùvìrnì známý pøedmìt.

"Ale, no tak. To pøece nemusí¹. Nech toho!" Hlas nabíral odstín paniky. Z tmavì oran¾ové lékovky na dlaò vyklepnul dvì èervené tobolky a vhodil si je do úst. Hlas který k nìmu teï pøicházel, mìl u¾ plaètivý tón.

"Proè mi to dìlá¹,Hyacinte? Proè?" Kdy¾ Hyacint po chvíli zvednul hlavu, z Astarté nezbýval víc ne¾ nejasný obrys na sítnici jeho oka.

V poslední chvíli zachytil balíèek, který je¹tì na zlomek vteøiny strnul ve vzduchu. Zhluboka nadechl a vydechl. Medikament zaèínal pùsobit a tìlem se rozlévaly první náznaky ký¾eného uvolnìní. Jak dlouho mù¾u je¹tì tohle vydr¾et, ne¾ se doopravdy zblázním? Jako odpovìï na nevyslovenou otázku se z lékovky v jeho dlani vyvalil oblak èerveného dýmu. Rezignovanì vzdychl a lhostejnì pozoroval, jak se dým tvaruje do podoby rudì prùsvitného oblièeje. Nejdøíve se zostøily temné, jakoby v hloubi ¾hnoucí oèi, které byly v okam¾ení obklopeny hou¹tím svíjejících se pramenù kouøe, tvoøících mohutné oboèí, rozevláté vlasy, baòatý nos a plnovous.

"Volals mne?" pronesly nafouklé kouøové rty je¹tì døíve, ne¾ nabyly koneèný tvar.

"Nevolal."

"Hmm, zvlá¹tní... mìl jsem dojem, ¾e ano," pozvedl d¾in oboèí a ¹iroce se usmál.

Hyacint mlèky vykroèil k nejbli¾¹í lavièce na okraji parku. Kdy¾ se pohodlnì posadil a polo¾il balíèek vedle sebe, pøitanèil roj miniaturních vzdu¹ných vírù, aby opìt vytvaroval rudou tváø.

"Jdi pryè, Huberte. Nemám náladu," øekl polohlasnì a nepøesvìdèivì Hyacint. Hubert zavíøil a zformoval se tìsnì pøed Hyacintovým oblièejem.

"Zase tì trápí ta mrcha Astarté, ¾e ano?" za¹eptal spiklenecky.

"Jako pouhá vizualizace nastupujících úèinkù Haloperidolu do toho sice nemám moc co mluvit," pokraèoval d¾in, "ale zdá se mi, ¾e jde o projev ¾enské archetypální slo¾ky tvé du¹e. Je pøíznaèné, ¾e se tvá anima hlásí o slovo v podobì Astarté, bohynì války a lásky, odhalujíc tak svou ambivalentní povahu..."

"Blablabla," skoèil mu do øeèi Hyacint. "Nemoh bys mi øíct nìco, co je¹tì nevím?"

"Pøidr¾íme-li se jungiánské terminologie," odvìtil trochu ura¾enì Hubert, "je Astartin dárek symbolem tvého nevìdomí. Myslím, ¾e je naèase ho otevøít..."

Hyacint otoèil hlavou smìrem k balíèku, který le¾el jakoby zapomenut na kraji lavièky. S hlubokým povzdechem a s výrazem znièeného èlovìka ho pøitáhnul k sobì. Stejnì jako vèera s ním za¹tìrchal, jako to dìlávají témìø v¹ichni obdarovaní, kdy¾ otevírají dárek, ale kromì hmotnosti necítil uvnitø ¾ádný pohyb. Vytáhl ze zadní kapsy svých o¹untìlých kalhot zavírací nù¾ a pøeøízl motouz, který ho zatím od obsahu dìlil. Nevìdìl proè, ale zdálo se mu, ¾e balící papír, který byl pou¾it, jako by chtìl být rozbalen – balíèek se v jeho rukách vlastnì otevøel sám. Kdy¾ sklopil zrak a zaostøil, jako ji¾ dnes ponìkolikáté nebyl schopen slova. Ten tvar a lesk se nedal s nièím zamìnit. Revolver Smith & Wesson rá¾e .41 Magnum se v pilinách kolem skvìl jako diamant na smeti¹ti.

Nevìøícnì klouzal pohledem po ladných chromových køivkách zbranì. Co to má sakra znamenat? Byl jsi témìø jistý, ¾e revolver není jeho. Ale v tom byl právì problém, na sto procent to tvrdit nemohl. Posledních pár týdnù na tom s pamìtí nebyl dvakrát dobøe a podle prognóz lékaøù nebylo ¾ádné zlep¹ení na obzoru. Jako by pøekroèil horizont událostí a teï ho oèekával jen nezadr¾itelný pád. Rozhlédl se a pøesvìdèiv se, ¾e je sám, vytáhnul revolver z krabice. Nìkomu jinému by mo¾ná dodal pocit bezpeèí a klidu, ale Hyacint nebyl zrovna èlovìk z Chandlerových románù a zbraò v ruce ho spí¹e dìsila. Sedìl na lavièce a tupì koukal na kus kovu, hloupì se blýskající v záøi zapadajícího slunce. Poryv vìtru chladící jeho rozpálené èelo ho vytrhnul z letargie. Roztr¾itì vyklopil bubínek zásobníku. Ve válci se zaleskly pouhé dva náboje... moment... Hyacint natoèil zbraò tak, aby zachytil co nejvíce rychle ubývajícího svìtla... na zápalce jedné z nábojnic byl charakteristický dùlek. Vzpomínka zasáhla Hyacintovu hlavu s razancí kováøského perlíku. Vidìl sám sebe v potemnìlé místnosti, ve tváøi nepøítomný výraz, ve vzduchu se vzná¹í ¹tiplavá vùnì spáleného korditu.

"Je¾í¹i...," hlesl, zbraò mu vyklouzla z ochablých prstù a s tøesknutím dopadla na chodník. Motala se mu hlava a v ústech mìl podivnì vyschlo. Usly¹el blí¾ící se kroky. Ohnul se, aby zvednul revolver ze zemì, a v tom mu dal¹í vìtrný poryv pøiplácl na høbet ruky jakýsi papír. Pohlednici. Rychle schoval zbraò pod sako a pøedstíral zaujetí výjevem na po¹tovní kartì. Pøed oèima se mu míhaly barevné m¾itky a èelo mu vlhlo potem. Pohlednice byla ve skuteènosti mizerná reprodukce Van Goghových Sluneènic. Na zadní stranì byla úhledným rukopisem napsána jen jedna vìta: "Skonèi to! A."

Kladivo vzpomínky a kovadlina reality se støetly a rozdrtily poslední drobek Hyacintova vìdomí. Zapotácel se a omdlel.

Chladný vítr zvedá ze zemì záøivì prozlacené listí a vyná¹í ho v proudech do korun holých stromù, jako by se sna¾il zavìsit je zpìt navzdory nemilosrdnému podzimu. Av¹ak uhlovitì èerné paøáty neprojevují ani náznak hrabivosti, jen se línì ohýbají pod kvílivými poryvy. Mezi stromy kráèí malý chlapec,doprovázený podivným rudým obláèkem. Chlapec se zastaví, rukou si zastíní oèi a pohlédne smìrem ke slunci, které, i pøes nesnesitelný jas, vùbec nehøeje.

"Jsi mùj nejlep¹í kamarád, Huberte...," zazní chlapcùv hlas ve chvíli ticha mezi nápory vichru.

"Já vím, hochu...," pøikývne smutnì rudovousý d¾in, obratnì se vyhýbaje letícím listùm.

"Tak proè mi nedovolí být s tebou?" vzlykne chlapec a pohlédne Hubertovi do hlubokých ¾hnoucích oèí.

"Oni vidí svùj svìt... a kdo nevidí toté¾, tomu svùj pohled vnutí. Mají strach z neznáma," konstatuje klidnì d¾in. Vítr sem tam rozfoukne jeho rysy, které se vzápìtí znovu spojují.

"To ale není fér!" ztrácí se zoufalý dìtský výkøik v huèivém nárazu vìtru.

"Není. Ale nemusí¹ se rmoutit," zazubí se d¾in. "Pokud bude¹ chtít, tvùj svìt ti nikdo nemù¾e sebrat," vysloví pomalu.

V zahradách sanatoria svi¹tí studený podzimní vítr.

Hlasy v dálce. Bílé svìtlo. Pohyb siluet. Tma a ticho.

První, co spatøil po probuzení, byl nabílený strop. Poté zrak klouzal pøes zamøí¾ované okno bez záclon, za kterým byla vidìt pouze svìtle ¹edivá obloha, pøes bíle povleèené lù¾ko, kde se pod pokrývkou matnì rýsovaly jeho nohy, a¾ k okovùm, je¾ obepínaly jeho zápìstí. Hejnu pestrobarevných motýlkù s lucernièkami poletujících nad postelí nevìnoval pozornost. Uvolnil se a odpoèíval. Nic jiného mu toti¾ nezbývalo. Po nìjaké dobì do místnosti ve¹la o¹etøovatelka. Hyacint s velkým úsilím nehnul ani brvou, kdy¾ místo pøedpokládané dívèí èi ¾enské hlavy se k nìmu naklonila hlava ¾irafy.

"Dobrý den pane Hyacinte, jmenuji se ®ofie. To je dobøe, ¾e u¾ jste vzhùru. Jak vám je? Nemáte ¾ízeò? Kdybyste cítil, ¾e nìco není v poøádku, jen zavolejte a já hned pøijdu," ¹tìbetala pøívìtivì. Vytøe¹til na ¾irafu oèi, ale ovládl se.

"Díky... sleèno... smím se zeptat... mìl jsem u sebe nìjaké vìci, kdy¾..."

"Va¹e obleèení je vyprané a máte ho ve skøíòce. Bohu¾el jste mìl u sebe i nìjaké nebezpeèné pøedmìty, ty vám vydat nemohu... a pokud jde o tohle," ukázala na okovy, "budete to muset pár dní vydr¾et," pokrèila ¾irafa rameny.

"Jistì, chápu...," upøel Hyacint prázdný pohled zpátky na strop, na kterém sedìlo hejno pestrobarevných motýlkù s lucernièkami.

"Jestli chcete, mù¾u vám pøedèítat. "

Ani¾ èekala na odpovìï, vytáhla z kapsy útlý svazeèek. Hyacint zbystøil pozornost a odtrhl zrak od stropu, na nìm¾ duhový hmyz ze svých lucernièek právì poskládal ohnivou Spasitelovu tváø. Pokusil se otoèit, nakolik mu to pouta dovolila, a¾ koutkem zachytil zlatý nápis na høbetì. Moji pøátelé. Tak¾e klasika.

®ofie si mezitím sedla na pelest v hlavách jeho postele, odka¹lala a pak svým sonorním ¾irafím hlasem spustila: „Hyacinte, je¹tì pøed rozednìním rozjímala jsem o tobì, o ¹eøíku a o pøátelích, kteøí nás nav¹tìvují ze záhrobí. I nadále buïme uctiví k mrtvým nemluvòátkùm, ana» jsou tak køehká, ¾e pospíchají do krajin svìtla odhmotnìlého.“



Pidat koment
Autor:
Titulek:
Text:
Pozn.: Veker HTML tagy jsou zakzny, oddkovn zstv zachovno.
Kontroln kd:
Visual CAPTCHA