- - - -
4Buddhas 4Buddhas - Enlightened evolution through psychoactive being
- - - -

----
----

RSS Feed

Experimento

<<<

4Buddhas, 16:18:46 16.03.2006, přečteno 5167x, 3 komentáře
Sekce: Literatura

Po naléhání četbychtivého okoli (včera u druhého piva) zveřejňujeme naši experimentální povídku v celku. Pozorný čtenář si jistě všimne, že stále není dokončena, a kdo ví, jestli někdy vůbec dokončena bude. Literatura je však hlavně o fantazii, takže není na škodu, když ji i vy na konci příběhu zapojíte...

    Z otevřeného okna v přízemí k Hyacintovi doléhal zvuk večerních zpráv. Zatímco čekal, projely tři tramvaje, ale Astarté nevystoupila ani z jedné. Podíval se na hodinky. Víc než vteřinovka, která uháněla proti směru zbylých ručiček, ho překvapila drobná květinka rozrazilu u jeho nohou. Během okamžiku se podivně zkroutila, zčernala a nakonec z ní zbyla jen hromádka prachu. V tu chvíli se zvedl větřík a za chvíli už po ní nebylo památky.

Podoby jeho psychické poruchy, jak si myslel, ho nemohly už nijak překvapit, přesto se tak stále dělo. Nervózně vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil. Hluboce vdechnul, zavřel oči a vypustil dým nosními dírkami. Doufal, že až oči opět otevře, uvidí strop svého pokoje a zjistí, že to všechno byl jenom zlý sen. Jako vždy marně. Za tu dobu si na pokroucené vnímání světa docela zvyknul, ale jeho včerejší zážitek byl tak šokující, že ho prostě někomu musel sdělit.

Znovu se podíval na hodinky na svém zapěstí. Minutová ručička se zase o kousek posunula. Čekal tu už skoro dvacet minut. Večerní zprávy plynule přešly na sportovní noviny a Astarté stále nikde. Musí začít jednat. Naposledy hluboce potáhnul z cigarety a nedopalek odhodil na kanálovou mříž. Zohnul se a uchopil balíček ležící u jeho nohou. Do prstů se mu zařízl hrubý motouz a dnes už potřetí pocítil onu zvláštním způsobem uklidňující hmotnost. Naposledy se podíval směrem k zastávce a vydal se pomalu se šeřící ulicí k parku. Na kraji dlážděné cestičky pro pěší, která odváděla případné zájemce o romantickou procházku notně zdivočelou přírodou městského parčíku z ulice, stála stará telefonní budka. Hyacint do ní vstoupil a po vhození několika drobných mincí do lehce oprýskaného automatu vytočil číslo.

V tom zaslechl povědomý hlas přicházející odněkud z dálky. Trhl sebou, avšak neohlédl se, aby pátral po zdroji zvuku. Věděl totiž, že nic takového neuvidí. Zachoval klid. Levá ruka svírající sluchátko pomalu klesala podél těla, zatímco pravá hmatala po balíčku. Vzdálený hlas zvolna sílil a prokresloval se, vystoupla jeho melodičnost a posléze neodbytná vtíravost. Telefonní automat náhle zkapalněl a se slizkým šplouchnutím stekl po stěně budky. Pod sluchátkem se s jemným zajiskřením na konci zhoupla přerušená šňůra. Hyacint uvolnil stisk, nechal vyklouznout zmítající se sluchátko a v soustředění zavřel oči. Když během sekundy zmobilizoval veškerou duchapřítomnost a znovu oči otevřel, nezaskočilo ho, že po telefonní budce nebylo ani památky. Na chodníku leželo pouze několik drobných mincí. Snažil se nevnímat stále sílící zpěv přecházející v nelidský jekot, který pulzoval v jeho bubíncích. Oběma rukama uchopil balíček a rázným švihem s ním mrštil o zem. Balíček však proti všemu očekávání nedopadl, místo toho se měkce zastavil několik centimetrů nad dlažbou. Hyacint chtěl po něm chňapnout, ale balíček ucukl a vzápětí se pod motouzem materializovala dívčí ruka následovaná paží a tělem, které zlehka dokončilo přemet vzad.

"Astarté...," vydechl, ale jeho slova utonula v nyní již nesnesitelném všudypřítomném vřískotu.

Když mu včera z nebe spadl k nohám balíček s jeho adresou, považoval to jen za další ze svých přeludů. Pak ho však zvedl ze země a překvapeně si uvědomil jeho tíhu – balíček byl skutečný. Otřesen nečekaným zjištěním se rozhodl počkat na druhý den a otevřít ho společně s Astarté... A teď tu stála před ním, oblečená jen do svých vlasů, s očima zářícíma jako Jitřenka a Večernice a s věnečkem rezekvítků na skráních. Jako na povel se vůkol rozhostilo ticho a zvířata, pozdravivše halasně svou paní, znovu upadla do blaženého spánku.

"Jak se ti líbil můj poslední kousek?" zeptala se a políbila zkoprnělého Hyacinta na tvář.

Ten, němý úžasem, nebyl schopen ze sebe dostat kloudné slovo. Snažil se zpracovat příval vjemů, kterého se mu dostalo v posledních pár vteřinách, ale jako by se každá synapse v jeho mozku chtěla z tohoto úkolu nějak vyvléci. To, co viděl, bylo prostě příliš bizarní.

"Ty..."

"Ano, já. Koho jsi čekal, ty můj blázínku?", pousmála se Astarté a pohladila jeho spánek.

"Já... nechápu..."

"Nemusíš, má lásko, hlavně, že už jsme zase spolu..." odvětila pokračujíc v letmých dotycích. Nastala chvíle ticha, kdy se Hyacint pokoušel roztěkanýma očima zachytit její pohled, který však volně klouzal po jeho tváři a jakoby zkoumal každý detail jeho kůže. Po chvíli mlčení Astarté odstoupila a napřáhla ruku s balíčkem, který v ní celou dobu držela.

"Neotevřeš svůj dárek?"

Pohled na bílý balící papír převázaný motouzem vrátil Hyacinta trošku blíž k realitě. Chtěl si tuhle nevyžádanou poštu otevřít s Astarté, ale teď mu to už nepřišlo jako dobrý nápad. Byly dny, kdy se na její společnost těšil jako na nic jiného ve svém životě, ale dnes její přítomnost působila spíše rušivým dojmem. Příliš mnoho vjemů ho rozptylovalo a bránilo v soustředění. Možná že obdržení balíčku nebyla taková náhoda, jak si prvně myslel. Potřeboval se koncentrovat. V zamyšlení sáhnul do kapsy saka a snažil se vyhnout žádostivému pohledu, jímž ho Astarté v očekávání pozorovala.

"Stalo se něco, miláčku?" V jejím hlase byla cítit úzkost.Hyacint z kapsy vytáhnul důvěrně známý předmět.

"Ale, no tak. To přece nemusíš. Nech toho!" Hlas nabíral odstín paniky. Z tmavě oranžové lékovky na dlaň vyklepnul dvě červené tobolky a vhodil si je do úst. Hlas který k němu teď přicházel, měl už plačtivý tón.

"Proč mi to děláš,Hyacinte? Proč?" Když Hyacint po chvíli zvednul hlavu, z Astarté nezbýval víc než nejasný obrys na sítnici jeho oka.

V poslední chvíli zachytil balíček, který ještě na zlomek vteřiny strnul ve vzduchu. Zhluboka nadechl a vydechl. Medikament začínal působit a tělem se rozlévaly první náznaky kýženého uvolnění. Jak dlouho můžu ještě tohle vydržet, než se doopravdy zblázním? Jako odpověď na nevyslovenou otázku se z lékovky v jeho dlani vyvalil oblak červeného dýmu. Rezignovaně vzdychl a lhostejně pozoroval, jak se dým tvaruje do podoby rudě průsvitného obličeje. Nejdříve se zostřily temné, jakoby v hloubi žhnoucí oči, které byly v okamžení obklopeny houštím svíjejících se pramenů kouře, tvořících mohutné obočí, rozevláté vlasy, baňatý nos a plnovous.

"Volals mne?" pronesly nafouklé kouřové rty ještě dříve, než nabyly konečný tvar.

"Nevolal."

"Hmm, zvláštní... měl jsem dojem, že ano," pozvedl džin obočí a široce se usmál.

Hyacint mlčky vykročil k nejbližší lavičce na okraji parku. Když se pohodlně posadil a položil balíček vedle sebe, přitančil roj miniaturních vzdušných vírů, aby opět vytvaroval rudou tvář.

"Jdi pryč, Huberte. Nemám náladu," řekl polohlasně a nepřesvědčivě Hyacint. Hubert zavířil a zformoval se těsně před Hyacintovým obličejem.

"Zase tě trápí ta mrcha Astarté, že ano?" zašeptal spiklenecky.

"Jako pouhá vizualizace nastupujících účinků Haloperidolu do toho sice nemám moc co mluvit," pokračoval džin, "ale zdá se mi, že jde o projev ženské archetypální složky tvé duše. Je příznačné, že se tvá anima hlásí o slovo v podobě Astarté, bohyně války a lásky, odhalujíc tak svou ambivalentní povahu..."

"Blablabla," skočil mu do řeči Hyacint. "Nemoh bys mi říct něco, co ještě nevím?"

"Přidržíme-li se jungiánské terminologie," odvětil trochu uraženě Hubert, "je Astartin dárek symbolem tvého nevědomí. Myslím, že je načase ho otevřít..."

Hyacint otočil hlavou směrem k balíčku, který ležel jakoby zapomenut na kraji lavičky. S hlubokým povzdechem a s výrazem zničeného člověka ho přitáhnul k sobě. Stejně jako včera s ním zaštěrchal, jako to dělávají téměř všichni obdarovaní, když otevírají dárek, ale kromě hmotnosti necítil uvnitř žádný pohyb. Vytáhl ze zadní kapsy svých ošuntělých kalhot zavírací nůž a přeřízl motouz, který ho zatím od obsahu dělil. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že balící papír, který byl použit, jako by chtěl být rozbalen – balíček se v jeho rukách vlastně otevřel sám. Když sklopil zrak a zaostřil, jako již dnes poněkolikáté nebyl schopen slova. Ten tvar a lesk se nedal s ničím zaměnit. Revolver Smith & Wesson ráže .41 Magnum se v pilinách kolem skvěl jako diamant na smetišti.

Nevěřícně klouzal pohledem po ladných chromových křivkách zbraně. Co to má sakra znamenat? Byl jsi téměř jistý, že revolver není jeho. Ale v tom byl právě problém, na sto procent to tvrdit nemohl. Posledních pár týdnů na tom s pamětí nebyl dvakrát dobře a podle prognóz lékařů nebylo žádné zlepšení na obzoru. Jako by překročil horizont událostí a teď ho očekával jen nezadržitelný pád. Rozhlédl se a přesvědčiv se, že je sám, vytáhnul revolver z krabice. Někomu jinému by možná dodal pocit bezpečí a klidu, ale Hyacint nebyl zrovna člověk z Chandlerových románů a zbraň v ruce ho spíše děsila. Seděl na lavičce a tupě koukal na kus kovu, hloupě se blýskající v záři zapadajícího slunce. Poryv větru chladící jeho rozpálené čelo ho vytrhnul z letargie. Roztržitě vyklopil bubínek zásobníku. Ve válci se zaleskly pouhé dva náboje... moment... Hyacint natočil zbraň tak, aby zachytil co nejvíce rychle ubývajícího světla... na zápalce jedné z nábojnic byl charakteristický důlek. Vzpomínka zasáhla Hyacintovu hlavu s razancí kovářského perlíku. Viděl sám sebe v potemnělé místnosti, ve tváři nepřítomný výraz, ve vzduchu se vznáší štiplavá vůně spáleného korditu.

"Ježíši...," hlesl, zbraň mu vyklouzla z ochablých prstů a s třesknutím dopadla na chodník. Motala se mu hlava a v ústech měl podivně vyschlo. Uslyšel blížící se kroky. Ohnul se, aby zvednul revolver ze země, a v tom mu další větrný poryv připlácl na hřbet ruky jakýsi papír. Pohlednici. Rychle schoval zbraň pod sako a předstíral zaujetí výjevem na poštovní kartě. Před očima se mu míhaly barevné mžitky a čelo mu vlhlo potem. Pohlednice byla ve skutečnosti mizerná reprodukce Van Goghových Slunečnic. Na zadní straně byla úhledným rukopisem napsána jen jedna věta: "Skonči to! A."

Kladivo vzpomínky a kovadlina reality se střetly a rozdrtily poslední drobek Hyacintova vědomí. Zapotácel se a omdlel.

Chladný vítr zvedá ze země zářivě prozlacené listí a vynáší ho v proudech do korun holých stromů, jako by se snažil zavěsit je zpět navzdory nemilosrdnému podzimu. Avšak uhlovitě černé pařáty neprojevují ani náznak hrabivosti, jen se líně ohýbají pod kvílivými poryvy. Mezi stromy kráčí malý chlapec,doprovázený podivným rudým obláčkem. Chlapec se zastaví, rukou si zastíní oči a pohlédne směrem ke slunci, které, i přes nesnesitelný jas, vůbec nehřeje.

"Jsi můj nejlepší kamarád, Huberte...," zazní chlapcův hlas ve chvíli ticha mezi nápory vichru.

"Já vím, hochu...," přikývne smutně rudovousý džin, obratně se vyhýbaje letícím listům.

"Tak proč mi nedovolí být s tebou?" vzlykne chlapec a pohlédne Hubertovi do hlubokých žhnoucích očí.

"Oni vidí svůj svět... a kdo nevidí totéž, tomu svůj pohled vnutí. Mají strach z neznáma," konstatuje klidně džin. Vítr sem tam rozfoukne jeho rysy, které se vzápětí znovu spojují.

"To ale není fér!" ztrácí se zoufalý dětský výkřik v hučivém nárazu větru.

"Není. Ale nemusíš se rmoutit," zazubí se džin. "Pokud budeš chtít, tvůj svět ti nikdo nemůže sebrat," vysloví pomalu.

V zahradách sanatoria sviští studený podzimní vítr.

Hlasy v dálce. Bílé světlo. Pohyb siluet. Tma a ticho.

První, co spatřil po probuzení, byl nabílený strop. Poté zrak klouzal přes zamřížované okno bez záclon, za kterým byla vidět pouze světle šedivá obloha, přes bíle povlečené lůžko, kde se pod pokrývkou matně rýsovaly jeho nohy, až k okovům, jež obepínaly jeho zápěstí. Hejnu pestrobarevných motýlků s lucerničkami poletujících nad postelí nevěnoval pozornost. Uvolnil se a odpočíval. Nic jiného mu totiž nezbývalo. Po nějaké době do místnosti vešla ošetřovatelka. Hyacint s velkým úsilím nehnul ani brvou, když místo předpokládané dívčí či ženské hlavy se k němu naklonila hlava žirafy.

"Dobrý den pane Hyacinte, jmenuji se Žofie. To je dobře, že už jste vzhůru. Jak vám je? Nemáte žízeň? Kdybyste cítil, že něco není v pořádku, jen zavolejte a já hned přijdu," štěbetala přívětivě. Vytřeštil na žirafu oči, ale ovládl se.

"Díky... slečno... smím se zeptat... měl jsem u sebe nějaké věci, když..."

"Vaše oblečení je vyprané a máte ho ve skříňce. Bohužel jste měl u sebe i nějaké nebezpečné předměty, ty vám vydat nemohu... a pokud jde o tohle," ukázala na okovy, "budete to muset pár dní vydržet," pokrčila žirafa rameny.

"Jistě, chápu...," upřel Hyacint prázdný pohled zpátky na strop, na kterém sedělo hejno pestrobarevných motýlků s lucerničkami.

"Jestli chcete, můžu vám předčítat. "

Aniž čekala na odpověď, vytáhla z kapsy útlý svazeček. Hyacint zbystřil pozornost a odtrhl zrak od stropu, na němž duhový hmyz ze svých lucerniček právě poskládal ohnivou Spasitelovu tvář. Pokusil se otočit, nakolik mu to pouta dovolila, až koutkem zachytil zlatý nápis na hřbetě. Moji přátelé. Takže klasika.

Žofie si mezitím sedla na pelest v hlavách jeho postele, odkašlala a pak svým sonorním žirafím hlasem spustila: „Hyacinte, ještě před rozedněním rozjímala jsem o tobě, o šeříku a o přátelích, kteří nás navštěvují ze záhrobí. I nadále buďme uctiví k mrtvým nemluvňátkům, anať jsou tak křehká, že pospíchají do krajin světla odhmotnělého.“



Přidat komentář
Autor:
Titulek:
Text:
Pozn.: Veškeré HTML tagy jsou zakázány, odřádkování zůstává zachováno.
Kontrolní kód:
Visual CAPTCHA

wNHsgvTUhKcPyFH
klzezpcit (z 64.90.52.xxx), 15:43:50 30.09.2012
sZWYkH , [url=http://samdoybprhmg.com/]samdoybprhmg[/url], [link=http://ujlzshllszxn.com/]ujlzshllszxn[/link], http://upxbpxbjnqzp.com/
xRYYfRvr
jqpptyh (z 218.108.169.xxx), 03:42:24 29.09.2012
4UrX0Y , [url=http://mssrqymazphy.com/]mssrqymazphy[/url], [link=http://rsophkmyyoob.com/]rsophkmyyoob[/link], http://ljivnwlxhmrd.com/
HRkCHlOO
Crystal (z 82.63.142.xxx), 04:59:47 28.09.2012
You make things so clear. Thanks for tainkg the time!