- - - -
4Buddhas 4Buddhas - Enlightened evolution through psychoactive being
- - - -

----
----

RSS Feed

Jaká je vlastně naše současnost?

<<<

Buddhead, 01:02:17 31.03.2010, přečteno 1067x
Sekce: Postřehy

Lidstvo má těžko pochopitelný sklon hanět svou současnost a idealizovat doby minulé (stačí vzpomenout na ovidiovský mýtus o zlatém věku nebo na indické jugy). Minulosti bývají zpravidla připisovány morální hodnoty přesně opačné, než jakými se údajně vyznačuje současná doba. V tom, o jaké hodnoty jde, se ovšem liší autor od autora a spíše než nějakou objektivní pravdu odrážejí jeho osobní preference. Zatímco pro někoho je současnost ztělesněna jevem X a minulost jevem Y, pro jiného je to přesně naopak...

Na důkaz svého tvrzení si dovoluji uvést krátký časopisecký text o jednom nejmenovaném filozofovi (jméno v této souvislosti není důležité). Uvádím jej jak v původním znění, tak upravený do podoby, jež tvrdí pravý opak. Dokážete rozeznat, který text je který? Své tipy můžete napsat do komentářů...
 
Studiem historie došel k názoru, že moderní doba se od klasické liší v jedné důležité věci: někdejší bytostná a úplná lidská existence, těžící jak ze zážitku přírody, tak z náboženské transcendence, se nástupem vědy rozpadla – do té míry, že modernímu člověku už to, co ztratil, skoro ani nejde vysvětlit. Jak ve dvacátém století pochopit, že bytí starých lidí znamenalo neztotožňovat se s hmotným vesmírem, držet si od něj ostražitý odstup? Člověk vědecké doby uvažuje úplně jinak, vstoupil do skutečnosti, stal se její součástí, začal ji zkoumat, měřit a vážit. „Člověk-pozorovatel byl nahrazen člověkem, který se nechal pohltit světem; věčné bytí nahradil dočasný pobyt.“ Moderní doba vnucuje lidem ubohou roli: nutí je vztahovat se ke skutečnosti tím, že o ní sbírají stále více stále méně podstatných informací. Odpověď na otázku „co je pravda“ zformuloval úplně jinak: nevzniká nahromaděním důkazů o skutečnosti, ale lidským vztahem k ní. Pravdivé je jen to, co je věčné a nepodléhá nahodilým proměnám.
 
Studiem historie došel k názoru, že moderní doba se od klasické liší v jedné důležité věci: někdejší bytostná a úplná lidská existence, těžící jak ze zážitku přírody, tak z náboženské transcendence, se nástupem vědy rozpadla – do té míry, že modernímu člověku už to, co ztratil, skoro ani nejde vysvětlit. Jak ve dvacátém století pochopit, že bytí starých lidí znamenalo cítit s celým vesmírem, souviset s každou jeho částí? Člověk vědecké doby uvažuje úplně jinak, vystoupil ze skutečnosti, oddělil se od ní, začal ji zkoumat, měřit a vážit. „Člověk-účastník byl nahrazen člověkem, který se jen dívá; bytostnou existenci nahradil život na dálku.“ Moderní doba vnucuje lidem ubohou roli: nutí je vztahovat se ke skutečnosti tím, že o ní sbírají stále více stále méně podstatných informací. Odpověď na otázku „co je pravda“ zformuloval úplně jinak: nevzniká nahromaděním důkazů o skutečnosti, ale lidským vztahem k ní. Pravdivé je jen to, k čemu je člověk schopen vytvořit si silný citový vztah.


Přidat komentář
Autor:
Titulek:
Text:
Pozn.: Veškeré HTML tagy jsou zakázány, odřádkování zůstává zachováno.
Kontrolní kód:
Visual CAPTCHA